Konečně nazdáááár! Uplynul celý rok, než mě konečně někam vzali. Těšil jsem se, jak budeme cestovat, protože o tom furt povídali a ono nic, sedělo se doma, pořád se čumělo do těch svítících obdélníčků a dokonce někteří si k tomu pouštěli i zvuk!
Tenhle výlet začal poměrně nenápadně – jako přeposlaný e-mail mého nosiče řidičovi někdy v lednu 2025. V e-mailu byla informace společnosti Cirque du Soleil, ve které zvali své fanoušky do Andory na speciální představení, které se koná jen tady. Asi tak týden bylo ticho a pak se řidič ozval, že to není tak blbý nápad a že by to šlo. Také tam zvali na představení na Havaji, ale o tom se samozřejmě nic nedozvíte, protože tam mě nevzali.
Takže Andora – chvíli jsem dumal, kde to je a jak se tam dostaneme. Pak jsem teda trošku googlil a zjistil, že Andora je maličké knížectví mezi Španělskem a Francií. Je to v Pyrenejích, takže vysokohorská turistika zajištěna, i když s těmi dvěma pecivály….. Když jsem koukal, jak se tam dostat, tak teda nic moc výběr – letiště to nemá, vlaky to nemá, jedna silnice do Španělska a jedna do Francie. Takže bylo jasný, že se pojede autem, protože ti dva lenoši by autobusem nejeli. Jako nejvhodnější způsob přepravy bylo nakonec zvoleno letadlo do Barcelony a pak cca 200 km autem do hlavního města. Jediné, co bylo jasné, byl čas: cirkus v Andoře probíhá v červenci. Trošku jsem na to kouknul a ono se to děje od roku 2013. Cirkusáci se s knížectvím domluvili a pokud to jde (třeba za covidu to nešlo), tak sem na měsíc přivlečou stan a něco (exkluzivního a jen pro knížectví) splácají. Takže hurá na IL-LU!
Přípravy
Tak o přípravách se nedá mluvit. Domácí obyvatelstvo se stále válelo u těch svítících obdélníčků. Asi tak týden před odjezdem začali funět, že je moc vedro – to bylo kolem 30. To pokračovalo celý týden a až den před odjezdem se začalo něco dít. Venku bylo krásných přes 30 stupňů a doma probíhalo balení kufříků a zavazadel do letadla. Pořád tam někdo řešil počasí, protože se nevědělo, zda se jede do pařby nebo do průtrží. No, nakonec si něco sbalili a ve středu mě připnuli na kabelku a vyrazili jsme na letiště.
Cesta
Cesta začala před osmou ráno nástupem do autobusu na metro, protože se nikomu nechtělo snášet kufry přes několik schodišť, které jsou na obchozí trase k metru. Když o tom tak přemýšlím, tak netuším, kudy tam chodí matky s kočárky nebo nepohybliví lidé. Ti asi jdou na druhou stranu, kde je další zastávka metra – tam je cesta v pořádku. Provezli jsme se v klidu metrem a všemi výtahy a na zastávce Nádraží Veleslavín jsme se vrhli na nákup živin – dva velké toasty s vaječnými omeletami, bageta a pití. Dvojka jako správní houmelesáci cpali do hlavy toasty přímo vedle vchodu do prodejny u odpadkového koše. Podle mastnoty, která z toho tekla na pytlík, byly omelety poctivé. Pak jsme nastoupili na Nádraží Veleslavín do trolbusíka. To čumíte co, Praha má trolejbus! Je to zatím jediná linka a vede jen na letiště, ale i tak to bylo hezké – vozy jsou nové a tiché a krásně odpružené. Ještě tak kdyby vesničani nebrzdili průchody u vchodů, tak je to lepší. Cestovatele by nikdy nenapadlo se postavit s kufry a batohy na zádech do prostoru u dveří, které jsou v půlce trolbusíka a zablokovat tím východ z obou stran. To umí opravdu jen čeští vidláci. A nejlepší je, když tam místo pouštění ostatních lidí začnou řešit, na které zastávce „letiště“ budou vystupovat.
Po výstupu z trolbusíka jsme šli odevzdat zavazadla a pak se v klidu usadili. Jestli se ptáte, kde je můj ochránce Renda, tak toho odevzdali v jednom ze zavazadel. Chudák, cestuje sockou. Dvojka potřebovala zbaštit zbytek zásob jídla, protože bagetu se šunkou a vejcem sníst nestihli. Ano, správně – ani tentokrát to není jen o cestování, ale i o jídle. Po průchodu kontrolou, na kterou jsem s nosičem málem neprošel, protože se nosičovi nedařilo naskenovat kód na letence, se cpali znova. No, měli jste vidět to skenování, stáli jsme tam s nosičem, řidič na druhý straně za vrátky. Nosič se snažil skenovat dokument asi 8x a nic. Naproti na nás koukala bezpečačka a vůbec nic nedělala, jen stála a koukala a čekala, co bude. Naštěstí to na desátý pokus dopadlo a my mohli na kontrolu a pak….. pak zase na jídlo. Dvojka si hačnula v kavárně a dala si čajíček a kávičku a croissanty. Chvíli jsem dumal, kam to všechno dávají, ale pak jsem se na ně pozorně podíval a došlo mi, že mají prostor.
Nástup do letadla byl celkem rozumný – nosiče pustil nějaký děda, který stál spořádaně ve frontě, kdežto my jsme předbíhali. Nosič odložil batožinku až do druhé schránky, protože nad první řadou, kde jsme letěli, bylo plno krámů na předvádění, co máme dělat, až budeme padat a taky tam byly nějaké tlakové lahve a tak. Pak se přivalil řidič a s radostí jsme očekávali, že budeme krátce po 11 h odlétat, protože nás nacpali do letadla v 11:02 a odlet měl být v 11:00.
Nejdřív tam pobíhal pozemní personál a jen jsme zaslechli něco o tom, že tam není ani jeden z nich. Řidič hlásil, že je stále otevřený poklop, kudy byl dovnitř vnesený Renda v zavazadle. Nástupní chobot odjel a uplynula půlhoďka a nic. V konzervě bylo ve vedru, které ten den panovalo, čím dál tím tepleji. A pak se ozval kapitán letadla, že náš let musí být přesunut o hodinu dále, protože nad Francií je velký provoz. Prý zkusí najít něco dřív, ale nemůže to slíbit. A také říkal, že nás připojí k externí klimatizaci, abychom se tam neuvařili. No a pak to začlo: řidič se bavil, jak dole pobíhají 3 kusy, které se snaží připojit klímu, což se jim vůbec nedařilo. Když to konečně připojili a spustila se klimatizace v letadle, běžela tak asi 2 minuty a ozvalo se hlasité cvaknutí a všechno se vyplo a zhaslo – jo, pojistky jsou svině. No a takhle to padlo asi 2x. Pak bylo nahlášeno, že pojedeme dřív, protože našli slot. Odpojili klímu, vše se připravilo a ozvalo se třetí lupnutí a nejelo se nikam. Po dalších 5 minutách otevřela posádka přední dveře, pozemní personál připojil zase klímu, ale přišli jsme si jak sardinky – jen zalít olejem a budeme vařený. Nakonec jsme odjížděli s hodinu a půl velkým zpožděním a lidi při vytlačení letadla od brány málem tleskali. Většinou se tleská, až když to přežijou. Ono když je venku 36 stupňů a sedíte v nevětraném kovovém prostoru jako sardinky, je to náročné.
Let byl už pak v pohodě a během letu jsme dostali informaci, co se dělo v Praze: pozemní personál několikrát vyhodil pojistky, proto letadlo nestihlo slot, který mělo možnost využít asi po 20 minutách čekání. Bohužel museli restartovat úplně celý palubní systém, což chvíli trvá vč. všech kontrol.
Na letišti v Barceloně jsme si vyzvedli zavazadla a vydali se půjčit autíčko. Byl jsem rád, že jsem se setkal s Rendou, i když byl pořád v kufru. Dvojka se ihned pustila do zběsilého telefonování všem kolem, jako kdyby letěli Titanicem. U přepážky, kde měli půjčovat autíčka, nikdo nebyl, protože jsou dole v garážích u aut. Tam jsme úspěšně dorazili a byli rádi, že mají klimatizovanou buňku, protože venku bylo 36. Místo vybraného VW T-Roc jsme dostali (prý lepší) Renault Austral, celý elektronický a hybridní vůz. Řidič žbrblal, protože za frantíka musel doplácet. Našli jsme si autíčko, dali tam zavazadla a pak jsme tam strávili asi 20 minut, protože to mluvilo jen španělsky. A když máte všechno jen na mačkání na obrazovce a nejsou tam tlačítka a neumíte daný jazyk, můžete si trhnout i s blbou navigací. Nakonec to společnými silami dali a naučili auto česky. Ještě že tak.
No a pak tam zadali do navigace Andorra La Vella a vyrazili jsme. Klimatizace trošku pomáhala snížit ten hrozný žár, který byl zvenčí. Zajímavé bylo, že se ohřívalo přední sklo tak, že to bylo cítit i po hodině jízdy při klimatizování. Navigace v Rendlíku je googlí a není to nic moc, protože Dvojka 2x kufřila. Bohužel jednou ji to hodilo do zácpy, takže jsme zabili 20 minut stáním v koloně na směr, kam jsme vůbec nechtěli. Jinak cesta celkem šla – řidič se snažil sžít s jinou mentalitou auta, protože posledních 13 let jezdí Hyundaiem. Když se podařilo najít tempomat, bylo to příjemnější pro řidiče, ale nosič trošku žbrblal, že nemusíme v těch serpetinách lítat 120. Vysokorychlostní silnice z Barcelony do Andory vede krásnými oblastmi (např. Monseratt), ale problém je, že není rovná, jako u nás nebo v DE. Je to poměrně klikatící se cesta, kde jedinou výhodou byl nízký provoz.
Posledních 30 km před Andorou je cesta obyčejná, jednoproudá, ale provoz rozumný. Bohužel počasí se zbláznilo a nastal chcanec jako blázen. Teplota šla dolů až na 17 stupňů a při překračování Pyrenejí to bylo místy zajímavé. Andora jako taková vypadá při příjezdu od Španělska jako hodně přerostlá a nasvalená Pec pod Sněžkou. Je to v údolí, kde jsou oblé stromy a keři porostlé kopce, které nejsou ostré jako Dolomity. Pořád jsme čekali, kdy se nám otevře výhled do širokého údolí, kde bude schované hlavní město. A ono prd. Hlavní město je v úžlabině stejně, jako Pec.
Středa
Dojeli jsme před hotel, kde jsme měli štěstí na volné vykládací místo, asi o půl osmé. Zašli jsme se ubytovat a bylo nám sděleno, že musíme po ubytování přeparkovat auto. Kousek pod hotelem je uprostřed centra postavený 7patrový parkovací dům. Pokud tam vjedete jako my – z ulice pod hotelem ve starém centru, vjíždíte dolů do 5. patra. Parkování nebyl takový problém jako spíš to, zjistit, kudy máme vylézt ven. Sjeli jsme do přízemí, ale tam jsme zjistili, že jsme na druhé straně centra a o 7 pater níž. No, to prostě večer nechcete šlapat – krpál jako prase. Takže Dvojka se zase otočila, a chtěla nahoru. Do výtahu však může jen ten, kdo má lísteček od zaparkovaného auta, takže ho začala hledat. Naštěstí ho neztratila a mohli jsme vyjet do 7. patra. Jenže tam to nešlo ven, protože tam bylo staveniště. Tak se vrátila do 5. patra k autu. Naštěstí tam šli nějací 3 muži taky od auta, tak jsme je pronásledovali. Šli nahoru po schodech a vyšli přesně tam, kde jsme chtěli – v 7. patře ve starém centru. Dvojka velmi rychle zjistila, že budova má více výtahů a že je nutné si pamatovat ty, které jsou pro nás vhodné. Na hotelu si dala dvojka pozdní obědovečeři v 9 hodin večer a šlo se spát. Spaní byl další problém – nevím, jestli to je tím, že jsme v nejvyšším patře a nebo tím, že je nad námi bazén a sauna a kde co, ale v pokoji bylo vedro. A když řeknu vedro, tak vedro. Nosič vstával v noci 3x, aby rozběhl klimatizaci na vyšší výkon, ale to se nepovedlo. Nakonec otevřel okno, i když jsme nad hlavní cestou a je tu kravál od aut. Řidič vesele chrněl a bylo mu to jedno, nosič tu pobíhal, mačkal čudlíky, otevíral okna a nasával vodu. Tak snad to dopadne dobře, protože nevyspalý člověk nebývá příjemný.
Čtvrtek
Dvojka se ráno dávala postupně dokupy, vyrazila na snídani a řešila, zda dodrží plán výletu, protože nebylo jisté počasí. Každý server říká něco jiného: dle jednoho má být slunečno, 29 stupňů a pršet jen trošku a podle jiného má být 24 stupňů a od 13h bouřky a slejváky. Nakonec se rozhodli vyrazit dle původního plánu. Zašli jsme pro autíčko, zaplatili parkování (5 EUR) a dostali 15 minut na vyjetí z domu. Vzhledem k tomu, že tu všichni jezdí v trpasličích autech, tak jim asi ty úzké výjezdy nevadí, ale my s tou krávou půjčenou jsme pořád blimbali, tůtali a houkali. Moderní auta jsou super, ale občas je to na infarkt. Vyrazili jsme do 13 km vzdáleného městečka Canillo. Odsud se totiž dá absolvovat nádherná vyhlídková akce: Pont Tibeta a Mirador Roc Del Quer.
Po zaparkování na kupodivu prázdném parkovišti vyrazil nosič do Ička. Ceduli jsme našli hned, ale nikde nebylo napsaný, že to je za půl kilometru. Takže řidič s Rendou, kteří zatím šli uložit parkovací lístek do auta asi dost čuměli, že nás nenašli na smluveném místě. Naštěstí Dvojka není žádný začátečník a ví, jak se v této situaci funguje. My jsme pořídili lístky na Pont Tibeta na 11 h, což bylo za 50 minut. Řidič s Rendou na nás čekali na místě a došli jsme na zastávku busu, který nás v 10:30 naložil a vezl nahoru. A tím „nahoru“ myslím fakt jako nahoru do megakopce. Cesta vedla serpentinami a dost jsme koukali, že tam používají klasické autobusy a ne něco menšího. Je to 4 km dlouhá cesta s převýšením 274 m. Bus zastávka, kde nás vyrazili, je cca 900 metrů vzdálená od Pontu. Těch 900 metrů je furt do kopce a na sluníčku. Převýšení je 60 metrů, což nevypadá moc, ale ono když máte pár kilo sebou a fyzičku od těch svítících obdélníčků 0, tak je to masakr. Na vylezení jsme měli 40 minut. Došli jsme tam přesně na čas, všichni přežili. A teď samotná atrakce: Pont Tibeta je visutý most kovové konstrukce, který je 4. nejdelší na světě. Joooo odbočka: hádejte, kde je ten nej nej nejdelší? DOMA!!! To jsme mohli zajet na Moravu. A teď zpět do Andory: je v nadmořské výšce 1875 m, je 150 metrů nad údolíčkem, kterým teče říčka a do které skáčou bungee a je 603 metrů dlouhý. Po okukování a pár fotečkách jsme se vrhli na pochod. Most má jako podlážku kovový rošt s ostrými hroty, a do výšky cca 140 cm je podél lávky vedena síť s madlem. Visutý most znamená, že je ukotven na lanech, takže když fouká nebo když lidi chodí jako kreténi do stran, tak se to houpe. Ono se to nezdá, ale přejít 600 metrů dolů a zase nahoru po kývajícím se povrchu není úplně taková sranda. Moc nás tam při chůzi na druhou stranu nebylo, ale za mnou a nosičem šla nějaká čtyřka, kde paní dupala a rozhoupávala to. Vypadalo to, že řidič a Renda jsou na tom vepředu o dost lépe. Sranda je, že ten most je obousměrný, takže jak jdete, musíte se i vyhýbat a míjet s protijdoucími lidmi. Na konci je to celkem do kopce a řidič s Rendou si na mostě udělali krátkou zastávku, aby na nás počkali. Na konci jsme to museli rozdýchat všichni a po cca 15 minutách jsme se vydali zpět. Pokud se někomu nechce zpět tou samou cestou, protože se bojí, nebo nemá rád výšky, může to obejít po zemi. Je to cca 2,5 km krásná cesta údolíčkem. My jsme byli stateční a šli zase zpět mostem. Celkem jsme koukali, co to tam bylo za lidi – někteří v pantoflích, dámy v ruce kabelečku, mobil a vodu a strach v očích už na začátku mostu. Také jsme tam potkali rodinku se 3 dětmi, které ječely asi 10 metrů od vchodu, kde se to ještě téměř nehýbe nebo naopak idioty řidičových rozměrů, kteří šli středem a odmítali se trošku uhnout. Někteří přechodci se vzájemně drželi za ruce a někteří vypadali jako nevidomí, protože měli problém se pohnout. No, bylo to pestré. My jsme s nosičem zkonstatovali, že když se to houpe nahoru a dolů, tak se nám to moc líbí, ale jak se to začne houpat do stran, to už nemusíme. Řidič s Rendou to moc neřešili, protože při rozměrech řidiče si lávku uměli lépe ustálit.
Jako odměnu jsme si ve stánečku pod vchodem dali pití. Řidič si dal pivo a nosič dostal mraženou láhev místní Mirindy. A pak už jsme se vydali z kopečka na zastávku busu, aby nás vzal ještě výš za další atrakcí Mirador Roc Del Quer. Autobus nás vyvezl o 200 metrů výše a my jsme pak ťapkali dalších 80 metrů nahoru a pak zase 80 m dolů na vyhlídku, celkem to bylo asi 1,5 km. Vyhlídka samotná je cca 500 výškových metrů nad údolím, kde je městečko. Pocitově to vypadá jako kilometry. Na vyhlídce jsou informační tabule, jak vznikly Pyreneje – nejzajímavější část tabulí je poziční určení, kde tehdy byla Andora a kde je teď. Ono to není na stejném místě od počátku. Na lávce vyhlídky jako takové je umístěna 3m vysoká socha sedícího chlapce. Když jsme se dost vyfotili a vynadívali, tak jsme se obrátili a vydali zpět. Bylo něco po poledni, a výheň byla slušná, navíc Dvojka měla dlouhé rukávy, aby nebyli spálení, takže místo toho byli vaření. Podařilo se nám chytit autobus, který se zrovna chystal ke sjezdu do městečka a vydali se zpět. Nedaleko vyhlídky je parkoviště, kde se dá zaparkovat, ale na visutý most se jen tak člověk nedostane – jezdí tam tento bus nebo soukromá doprava, ale auto tam nezaparkujete. U vyhlídky parkovala auta z Polska, Maďarska, Belgie apod. Nejvíce zde jezdí aut se španělskou značkou a nebo místní. Je možné, že je tam hromada „Španělů“, jako my – auto z půjčovny. Člověk by čekal, že všude uvidí turisty a výšlapáře. A ono ne, nejrozšířenějším sportem, který jsme viděli, byla cyklistika. Ti šílenci se honí z kopce občas rychleji než auta a asi nemají žádný pud sebezáchovy. Nahoru se dostanou jen ti, kteří mají něco natrénováno a je to na nich vidět, že na to mají.
Po dojezdu do městečka jsme skočili na nákup do Carrefouru a pak jsme měli v plánu posedávat u auta, okukovat nádherně se vlnící cestu na vyhlídku a kochat se (teda Dvojka se chtěla spíš nacpat). No a jen co kousli do toastu, tak se ozvala bouřka a přihnaly se mraky. Takže z okukování ocelových sítí a plotů, které jsou všude kolem cesty nahoru se vojka sbalila a vlezla do auta a za hřmění jsme se vydali na hotel. Hodili jsme auto do parkoviště, vzali nákup a došli až před hotel, když začalo krápat. Úplně přesně to vyšlo. O chvíli později již bouřilo a slušně pršelo, ale to už jsme odpočívali na pokojíčku.
Po dojezdu do městečka jsme skočili na nákup do Carrefouru a pak jsme měli v plánu posedávat u auta, okukovat nádherně se vlnící cestu na vyhlídku a kochat se (teda Dvojka se chtěla spíš nacpat). No a jen co kousli do toastu, tak se ozvala bouřka a přihnaly se mraky. Takže z okukování ocelových sítí a plotů, které jsou všude kolem cesty nahoru se Dvojka sbalila, vlezla do auta a za hřmění jsme se vydali na hotel. Hodili jsme auto do parkoviště, vzali nákup a došli až před hotel, když začalo krápat. Úplně přesně to vyšlo. O chvíli později již bouřilo a slušně pršelo, ale to už jsme odpočívali na pokojíčku.
Kroky: 15 000 a 12 500
Pátek
Po snídani se Dvojka rozhodla, že prozkoumá zdejší silnice. Ono jich moc není – jedna hlavní silnice vede skrz z Barcelony (po té jsme přijeli) do Francie a v půlce cesty je odbočka do nikam. Prvním cílem byla odbočka do nikam – teda do vysokohorského místa Coll de Cabus ve výšce 2 302 m. Jede se tam z hlavního města přes Pal, což je krásná gotická vesnička, ve které nic není, pořád nahoru. A když dojedete na poslední kruháč a dáte se doprava, dostanete se na krásnou cestu horským úbočím, kde můžete obdivovat krásu zdejších Pyrenejí. Bohužel my jsme takové štěstí neměli. Pár metrů za posledním kruhovým objezdem, kde se dalo otočit a ještě vrátit, jsme byli zastaveni, abychom dali přednost cyklistům. Moc jich tam nebylo, tak 20. Jelo tam i nějaké doprovodné auto, ale to za pár metrů sjelo k boudě a zastavilo. A my se vydali dál, po cestě dlouhé asi 7 km do kopečka. A cestou jsme míjeli nejen auta v protisměru, ale také cyklisty. Desítky cyklistů. Stovky cyklistů. No bylo to strašný, co vám budu povídat. On tam totiž probíhal nějaký závod nebo speciální jízda dvojic nebo něco s mezinárodní účastí a do toho my, turisti, v půjčeném autě mezi nimi. Naštěstí jsme nikoho nesrazili a dojeli na konec cesty a tam zaparkovali. Cestou, kterou jsme chtěli jít my na výhledy, jezdili cyklisté, takže jsme zahnuli jinam a šli se kousek projít, abychom ten stres vyhnali. A za chvíli jsme slyšeli nejen zvonění zvonečků, kterými poháněli okolostojící lidé cyklisty, ale také hlubší zvonce, jaké nosí krávy v Tyrolsku. Rozhlédli jsme se a hádejte co. Tady, na hranicích mezi Andorou a Španělskem takhle pasou koně. Bylo jich tam asi 20 a většina z nich měla na krku velké zvonce. Trošku jsme se prošli, počkali asi 20 minut, než projede většina cyklistů a vydali se zase zpátky. Cestou jsme si udělali zastávku na odpočívadle, odkud jsme mohli pozorovat pochod stovek ovcí, které se v těchto oblastech také pasou. Bylo zajímavé vidět hromadu bílých koulí, které se za slušného hluku zvonců a příslušného aroma přesunují po úbočích.
Dalším cílem byla hranice s Francií nebo spíše Andorský okruh. To pojedete směrem na Francii, ale neodbočíte do tunelu. Místo toho pojedete serpentinami nahoru (cca 1200 výškových metrů) na Port de Envalira, který je ve výšce 2 408 m. V tuto chvíli jste v polovině cesty serpentýn a můžete jet už jen dolů do Francie. Původně byl toto vstupní bod do Andory a tudy se vozívalo zboží. Pokud sjedete až dolů, je možné se tam na kruháči otočit a jet zase přes kopec, nebo překročit hranice do Francie a vzít to tunelem. My jsme si udělali zastávku na nejvyšším bodě cesty a rozhodli se, že nemusíme projíždět pohonné hmoty, jen abychom jeli zatáčkami. Těch tu mají dost a občas jsou velmi zajímavé. Navíc se zatáhlo a začalo krápat, takže jsme se rozhodli vrátit, než se to zvrhne v liják, jako v přechozích dnech.
Jaké bylo naše překvapení, když po pár kilometrech vylezlo slunce a pařilo a pařilo. Zaparkovali jsme auto, dvojka si zašla na sladkou palačinku a odpočinout.
Pokud to mohu shrnout, tak Andoru projedete za jedno dopoledne. Silnice tu mají kvalitní, ale žádná není rovná. Všude ve městě je hromada kruhových křižovatek, vlastně jsme jiné téměř neviděli a také je tu hromada přechodů. Poprvé jsem viděl obousměrný pruh – to je jízdní pruh mezi běžnými pruhy, jehož směr (nebo spíš jízda v něm) je řízena světelnými signály nad silnicí. Přes kruháč tu jezdí trošku jako prasátka – většina kruháčů je dvoupruhá s tím, že pokud chcete jinam, než rovně, musíte do levého pruhu a blikat. Jinak se vám ve vnějším pruhu může stát, že vás zezadu nebo z boku někdo sejme. Tady se totiž jezdí trošku jinak, než u nás v EU. Všude, kde se spojují dva jízdní pruhy, je namalovaná značka „dej přednost v jízdě“ u pravého pruhu a ještě tam je značka fyzicky postavená. Většina místních lidí jezdí v malých autech, což je v přeplněném centru a v parkovacích domech praktické. Všude jsou cyklostezky, ale v hlavním městě moc cyklistů neuvidíte. Stačí však vyjet za město, někam do kopců a tam jich bude tuna. Za 2 dny ježdění autem jsme viděli 4 pěší turisty, jednoho běžkaře a stovky cyklistů.
Nakonec jsme na hotelu zjistili, že cyklisté, které jsme potkali, jeli první etapu závodu Epic Pyrenees. Etapa spočívala v ujetí 43 km s celkovým převýšením 1 625 metrů. Celkově ujedou během 4 dní 203 km, nastoupají 6 500 metrů a sestoupají 7 800 metrů. Příště by měli dát cedule a zavřít to tam, ať někteří turisti nečumí jak vyvalení, co se to děje.
Navečer jsme se chtěli konečně podívat na nějaký ten shopping. Andora je známá nejen svými sjezdovkami, ale také bezcelním prodejem věcí. Cla tu určitě nějaká jsou, protože dát za 2 palačinky a 2 pití celkem 20 EUR mi přijde dost. A to nebyl žádný nóbl podnik na hlavní třídě, to byla zastrčená palačinkárna s 5 stolečky. Dvojka už po předchozích zkušenostech, kdy dopoledne vás tu vaří a odpoledne zalévají, očekávala, že po prvním vypršení to bude v pohodě a že si projdou hlavní nákupní třídu. No, tak ne. Vylezli jsme z hotelu, asi 10 vteřin to bylo dobré a pak se objevily obří kapky. Chvíli jsme se koukali na kapky z podchodu proti hotelu a pak to vypadalo, že přestává, tak jsme vyrazili. Tak mírně přestalo, aby za dalších 10 vteřin zase začalo, tentokrát se vší parádou: malé kapky, velké kapky, bublinky, prudký déšť a foukání. Asi po 5 minutách nám bylo jasné, že to jen tak nepřejde, tak jsme se vrátili na hotel. Nosič si šel v CityZen tričku, takže vodu oklepal, ale já s řidičem jsme byli celý pokapaní. Vypadá to, že tu mají nastavené časování na večerní zalévání. Kdyby tu nebyly jen ty hory, tak je to ideální pro rostliny.
Poté, co přešel největší slejvák, kdy nám odražená voda skákala do pokoje, takže jsme museli zavřít okna, oblékla dvojka nepromokavé oblečení a vyrazila ven. Nosič totiž dostal chuť na chipsy. Takže za mírně pokračujícího deště vyrazili. Vzali si jen karty a nic jiného, ani mě, ani Rendu a ani mobily. Po návratu vyprávěli, jak to tady funguje – parkovací dům, kde bydlí naše půjčené auto, je kromě jiného používán jako průchod z dolní části města do horní. V parkovacím domu jsou veřejné toalety a hromada výtahů, takže je zbytečné se potácet do kopce, který je 7 pater vysoký. Prostě to je na pohodičku a použijete výtah. Zároveň zjistili, že na zítřejší cirkusové představení stačí dojít do parkovacího domu, sjet dolu a stan je hned vedle. Takže procházka na 15 minut i s rezervou pro hledání vchodu do stanu. Kdyby k tomu nemuseli připočítávat asi tak hodinu či dvě na čekání fronty a nákup, byla by to pohoda. Když už měli chipsy a pití, tak se rozhodli, že se podívají, jak vlastně vypadá ta slavná nákupní ulice. Takže tam zašli a ano, všude obchody, všechno svítí a je otevřené a všude hromada reklam na slevy. Sortiment je tradiční: parfémy, hodinky, šperky, oblečení a kupodivu lékárny. Možná kvůli tomu, že venku celou dobu jemně poprchávalo, bylo v obchodech téměř prázdno a skoro nikde nikdo. Jsem zvědavej, kam se zítra půjdou podívat na nákupy. Po návratu na hotel proběhla příprava na večeři a šlo se baštit a pak odpočívat.
Sobota
V očekávání návalů lidí na nákupní ulici jsme vyrazili už ráno v 9 hodin. Venku bylo příjemně chladno a svítilo sluníčko. Na místním malém náměstíčku u kostelíka už byly rozložené dřevěné stoly na místní trhy a byly rozestavěné informační tabule, kde který stánek bude. Naštěstí bylo ještě hodně brzy, takže nosič nemohl očumovat zboží a my se mohli vydat na prohlídku starého města a najít starý a nový parlament. Zdejší staré město, kde bydlíme na hotelu, je opravdu malé, ale krásně zachované. Domy jsou kamenné nebo částečně využívají kus skály, kterých je tu dost. Dokonce jsme obešli několik vyhlídek, které byly úplně prázdné. Okolo většiny vyhlídek jsou velmi šikovně skryté výtahy, které vedou dolů do města. Stačí o nich vědět a nemusíte se potácet do toho krpálu. Po prolezení starého města jsme se vydali na nejznámější nákupní zónu. Většina obchodů ještě nebyla otevřena a kromě pár lidí a asijské turistické výpravy tam bylo prázdno. Většina lidí, kteří nás míjeli, byli zaměstnanci obchodů, kteří šli do práce. Než jsme došli do turistického centra, nějakou chvíli nám to dalo, ale zase vzhledem ke šnečímu tempu se není co divit. Došli jsme až dolů k řece Gran Valira, kde je turistické centrum a kde se u centrální sochy fotila obří výprava z Brazílie. Cestou jsme viděli např. nápis Andorra La Vella vyrobený z kytek, nebo spíše z květináčů, ve kterých rostou kytky a zrovna teď kvetou. Nebo dole nad řekou je dům celý obalený zeleným. Chvilku jsme se tam potulovali, koupili řidičovi kšiltovku, ať nemá ještě víc spálenou palici, nechali obdivovat jiné výletníky Rendu (mě si nikdo dole na kabelce nosiče nevšiml) a vyrazili na druhou polovinu nákupní ulice. Co je na ulici asi nejzajímavější je to, že se tu některé obchody opakují. Např. parfumerie Júlia je tu asi 7x, lékárna asi 6x a mezi tím je rozeseta hromada obchodů s hodinkami a oblečením. Zajímavý byl sortiment v turistických obchůdcích – všude ve výlohách byly nože (obyčejné i švýcaráky) a svítilny/baterky. My jsme jako tradičně lovili magnetky a různé upomínkové drobnosti. Kromě toho jsme lovili speciální parfém pro kamarádku Dvojky. Obíhali jsme parfumérky s obrázkem a ptali se. Až jsme přišli do největší prodejny Júlie Central. Tam se nás ujala starší zkušená prodavačka a i když neuměla anglicky ani slovo, zvládli jsme se přes překladač domluvit. Paní vysvětlila, že nemají tento parfém a ukázala nám poslední tři kusy dané značky, ale jiný druh. Pak nosiče napadlo, že by si taky mohl pořídit parfém, tak se zeptal, jestli mají něco jako Versace Vanitas, který se už nevyrábí. Paní říkala, že nezná složení. Na to jsme pohotově zareagovali, nasdíleli internet v mobilech, našli webku se složením parfémů a ukázali paní složení daného parfému. Pak s námi pobíhala po obchodě a nabídla 2 parfémy – nebyly špatné, ale byly moc kytičkové a citrusové. Tak nosič ukázal na složku cedar a tiara a paní se hned hnala jinam, kde našla další dva parfémy. Ty už voněly o moc lépe a jeden z nich vyhrál. Paní nám pak podala krabici, ve které je parfém a nosič ji odnesl ukázat odpočívajícímu řidiči. Ten trošku vyvalil očičko na cenu a řekl, že to může být dáreček. Tak jsme kývli, že ano, že bude dáreček a parfém vzali. Paní začala najednou vykřikovat něco o prezentu a odběhla dozadu. Přivlekla další obří krabici, ve které bylo něco zabaleného a nahoře cedulka se značkou toho parfému. A pořád opakovala prezent, prezent. Tak jsme to odsouhlasili, nechali si to zabalit, zaplatili a rozloučili se. Paní něco říkala o Indii, tak uvidíme. Mezitím jsme informovali kamarádku, že ona má smůlu, že parfém není. Tak aspoň poslala obrázek rtěnky, jestli by nebyla, protože ta se taky blbě shání. Cestou na konec nákupní zóny jsme ještě nakoupili nějaké upomínkové předměty a dostali jsme celkem slušnou slevu, asi za velký nákup nebo permanentní oplendování nebo za přísun dalších zákazníků – kam vlezem, tam pak lezou i ostatní. Cestou zpět jsme se zastavili zase v té samé hlavní parfumerii Júlie a zašli ke značce, jejíž rtěnku jsme sháněli. Tam zrovna paní obsluhovala nějakého pána a sundávala z parfému samolepku s cenovkou. Protože jsme tam zacláněli dost dlouho, tak zavolala pomocnici a vybraly nám příslušnou rtěnku. Ještě to pak 3x kontrolovaly, aby nedošlo k chybě, tak snad vezeme tu správnou. Cestou ven jsme opět potkali „naši“ prodejkyni, která na nás vesele mávala – asi jsme jí udělali dobrý obrat a bude z nás mít procenta. Cestou zpět jsme už jen tak okukovali, co kde mají, protože jsme vlekli dvě nákupní tašky.
A protože už bylo poledne, zastavili jsme se na jídlo. Cestou na jednu z vyhlídek jsme našli dobře schovanou cukrárnu/občerstvovnu, kde nabízeli palačinky za 3,50 EUR, což je o dost méně, než těch 5 EUR, co jsme dali včera v historickém centru. Zalezli jsme tam a zjistili, že mají nabídku poledního menu za 10 EUR, kde si může člověk objednat vodu a bagel nebo toast nebo palačinku. Dvojka se rozhodla, že si dá bagela a případně palačinku jako zákusek, ať má pořádné vícechodové jídlo. Objednali jsme jeden kuřecí a jeden losový bagel a vodu. Jaké bylo naše překvapení, když nám přinesli dva talíře s rozpůlenými bagely a k tomu chipsy. Normálně takové ty slané brambůrky. Chvíli na to oba koukali a pak to prostě zbušili. Netušíme, zda to je andorský zvyk nebo španělský zvyk, ale je to rozhodně zajímavá kombinace. Pak si ještě dali palačinky a ty už vypadaly normálně. Nosič šel platit a když jsme vyšli ven, došlo Dvojce, že to nějak nesedí. Vytáhli jsme účtenku, kde bylo 2x menu (bagel + voda) a 1x kafe. Nikde na účtence nebyly palačinky. Tak jsme se vrátili a snažili se to vysvětlit holčině, že jsme měli 2x menu a pak ještě palačinky. Pořád na nás trošku vyvaleně koukala a nechápala, ale pak naúčtovala 2 palačinky, my zaplatili a odešli spokojení. Při té příležitosti jsme zjistili, že v Andoře se domluvíte španělsky, katalánsky nebo francouzsky, ale anglicky nic moc.
Cestou zpět jsme se rozhodli, že omkneme ty místní trhy, když už jsme ráno viděli stolečky. Stolečky už byly obsazené a výrobci prezentovali své produkty. Bylo tam všechno – mýdla, korálky, svíčky, keramika, obrázky, med, sýr apod. Nás zaujal naprosto nádherný trpasličí hrneček se smajlíkem na jedné straně a nápisem Hello na druhé straně, který perfektně padne do pidikávovaru řidiče. Vzali jsme ho a mladí prodejci měli radost, že se jim daří. Chvíli před námi tam nějaký pán kupoval talíř a zjevně chtěl ještě jeden. Prošli jsme znovu staré město, protože tam všude byly rozeseté trhové stoly a mrkli, co kde měli dalšího. Vzhledem k tomu, že se naše tašky rozrostly a všechno musíme nacpat do kufru do letadla, a vzhledem k tomu, že se hnal zase ošklivý mrak, rozhodli jsme se vrátit na hotel. Asi 5 minut po našem návratu se ozvalo hřmění a začalo pršet. Jako tradičně začátek odpoledne.
Celkem jsme za 5 hodin nachodili asi 10 000 kroků a prošli hlavní turistickou a nákupní atrakci. Jedinou další atrakcí, kterou jsme zatím nenavštívili, jsou lázně Caldea. Jedná se o jedny z největších lázní v Evropě a jsou jen kousek od spodní části hlavní nákupní zóny. Dvojka o tom chvíli dumala, ale vzhledem k rozloze a velikosti lázní nemá půldenní vlez smysl, protože než se zorientujete, uplyne dost času. Možná někdy příště, pokud sem vyrazíme.
Odpolčo bylo poklidné, kdy se odpočívalo, plavalo v hotelovém bazénu, předbalovalo a připravovalo na večerní hlavní program – cirkus. Tím to všechno začalo a taky to jím bude končit.
Na cirkus jsme vyrazili dle plánu klidným krokem asi hodinu a půl předem. Než jsme se tam dostali, zbývalo něco málo přes hodinu. Stan je umístěn v prostoru, kde jinak nic není (tedy…je tu velké parkoviště, ale to se nepočítá) a je možné zavřít i vedlejší ulici, takže nebude docházet k problémům s davy lidí. Chodník byl vyhrazený pro Premium vstup a silnice pro běžné osoby. My jsme samozřejmě šli Premium cestou. Bohužel všichni předpokládají, že mluvíme španělsky, takže jsme na ně vždycky dostatečně dlouho čučeli a oni pochopili, že my nechápeme. Pak to většinou jde rychle a občas i anglicky. Na konci cesty byla budka, ve které byly police a my jsme pochopili, že to je úschovna zavazadel. Paní na nás něco pokřikovala, tak jsme se s nosičem zastavili a ukázali vstupenky. Paní rychle pochopila, že španělsky nemluvíme, ale naštěstí uměla anglicky, tak jsme se rychle domluvili – v boudičce bylo nejen úložiště zavazadel, ale také výdejna dárečků, které jsme měli dle vstupenky dostat. Dostali jsme 2 tašky a vyrazili dál. V uzavřeném prostoru po pípnutí vstupenky bylo možné si koupit jídlo a pití a posadit se. Ne však v době, kdy jsme přišli my, to už bylo všechno obsazené. Takže jsme se trošku prošli, udělali nějaké fotečky a koukali na ostatní. Dvojku napadlo, že prozkoumá, co dostala v těch těžkých taštičkách. Málem jsem si čurknul do textilu, když jsem viděl jejich výraz – byly tam hrnečky. Poté, co se asi před hodinou a půl snažili dostat do kufrů hromadu krabic a krabiček, které nakoupili a byli rádi, že to klaplo, přišly další 2 krabičky. Nosič něco pronesl o krásných hrnečcích, ale že diáře nebo DVD by taky stačily. Pak dost času spotřebovala dvojka na řešení, které krabičky dá do příručního zavazadla, když se nevejdou. To jsem na to zvědavý, jak to ráno dopadne.
Představení samotné bylo kratší, než je běžné a cena tomu odpovídá. Za běžné představení cirkusu, které trvá asi 2,5 hodiny s přestávkou, se platívá asi 120 – 150 EUR za VIP. Toto představení stálo 64 EUR za VIP. Ještě se dají koupit dražší vstupenky, které umožňují vstup do zákulisí a setkání s artisty. Téma tohoto představení bylo cirkus – dědeček bere svých 5 vnoučat do cirkusu, kde probíhají různá čísla: artistický věštec, monobikoví koníci (spíše klisny), létající artisti na hrazdách, chodec na slackline (taková širší stuha), artista s robotem v obleku medvídka, balancér s dámou na tyči a další artisté. Představení v Andoře probíhá zpravidla měsíc, v roce 2025 od 4. 7. do 3. 8.
Neděle
Ráno se Dvojka probrala, sbalila včerejší úlovky a připravila kufry na finalizaci a vydala se nacpat bříško snídaní. Celkem jsem čučel, že puzzle by jim šlo. Pak už to šlo celkem rychle, tedy až na přecpané výtahy v hotelu. Do parkovacího domu jsme se prošli, protože to bylo po rovince, nacpali zavazadla do auta, zaplatili nekřesťanské prašule za parkování a vyrazili. Z předchozích zkušeností, kdy bylo nutné dofouknout pneumatiky, protože auto po každém nastartování ječelo, jsme byli poučeni, takže předem proběhla vyhledávací akce na nejbližší benzinku, kde dofoukneme pneušky. Jaké bylo naše překvapení, když se po rozjetí neozvalo vůbec nic. Auto normálně naběhlo a fungovalo. S nadšením jsme vyrazili na cestu. To nám vydrželo asi 5 minut, než jsme minuli danou benzinku a auto začalo zase ječet, že potřebuje upravit tlak v pneumatikách. Zastavili jsme tedy u další benzinky, což je někdy náročné najít, protože se schovávají za rohem, a vrhli se na vzduchování. Jaké bylo naše překvapení, když pneuška, kterou jsme před 2 dny dofoukávali na 2,3 najednou ukazovala 3 bary. Nakonec to dopadlo tak, že jedna pneuška byla přes a 1 pod a zbytek dobrý. Resetovali jsme kontrolu tlaku v pneuškách a vyrazili. Za dalších 10 minut se ozvalo další ječení auta. Za pár vteřin to ztichlo a pak to začalo znovu. To už jsme byli na palici všichni, protože na velkém displeji nebylo nic vidět. U řidiče svítila kontrolka, kde bylo namalováno, že na zadním sedadle za spolujezdcem nemá cestující zapnutý bezpečnostní pás. Vtipné bylo, že tam seděl batůžek a ne cestující. Asi byl blbě umístěný a roh notebooku tlačil na senzor nebo co, ale pískání se objevovalo zejména po prudším projetí zatáčkou. Na hranicích Andory jsme s napětím očekávali, zda si nás vyberou na kontrolu vyváženého zboží. To tam probíhá celkem pravidelně, protože hromada lidí pašuje alkohol, cigarety a kde co dalšího. Když si najdete na webu limity pro různé produkty, zjistíte, že toho není moc, co si můžete z Andory odvézt. My jsme překročili limit u parfému, protože je povolených 75 g, ale parfém nosiče má 100 ml. Naštěstí si nás vůbec nevšimli, protože byli zaujati nacpaným multivanem, ze kterého kromě kufrů a hader vytahali asi 4 kartony alkoholu a pár dalších lahví. Řidič vůbec nevypadal šťastně.
Asi po 45 minutách jízdy jsme si udělali první zastávku – jednak panoramata a jednak ječení senzoru. Ono je tam hodně zatáček… a pak to hodně ječí. Do cíle zbývalo něco málo pod dvě hodiny, tak jsme se těšili, že to bude pohodová jízda, protože provoz byl malý. Po hodině byla trošku krize, protože řidič začal usínat a trošku jet šejdrem, což v těch zatáčkách vytáčelo nosiče. Blbé je, že tam není zrovna moc odpočívadel, protože se předpokládá, že lidi vydrží být vzhůru 2 hodiny. Když nosič hledal, jak daleko je Monseratt, kde by mělo být odpočívalo, povedlo se řidiči projet kolem benzinky. Pry ho vůbec nenapadlo, že by se tam dalo zastavit. No, lidi jsou různé, že. Nakonec jsme to všichni přežili a dostali se až na okruh na letiště kolem Barcelony. Nechci moc drbat různé systémy a navigace, protože naše domácí auto má taky zajímavou navigaci, které říkáme Ztracenka nebo Kufrovačka, ale teda navigace Renaultu je taky případ. Klasicky nahoře ukazuje pruhy, pak vzdálenost do změny směru a informaci, na který směr (na ceduli) se máme vydat. Bohužel jsme zvyklí, že nám naše navigace ukazuje všechna křížení a křižovatky. Tahle ne, ta vám ukazuje jen ty změnové a budoucí. Takže nejdřív musíte koukat na to, za jak daleko je změna a pak teprve točit tam, kam to ukazuje. Ještě že nás tam sedělo víc, protože v jednom je tohle neuhlídatelné. I přes tuhle odlišnost v logice navigací se nám povedlo dorazit na letišti na místo odevzdání auta a vrátit jej. Problémy s pneuškami jsme nahlásili a vyrazili na odbavení.
Pokud letíte z Barcelony se společností Vueling, máte výhodu – můžete si bez asistence odbavit sami zavazadlo a nemusíte čekat, až otevřou přepážku. Na terminálu naskenujete pas (pokud ho to vezme) nebo vyťukáte informace o sobě a letu a ono vám to vytiskne takové ty pásky na kufr a palubenku. Pak to lípnete na kufr novým způsobem – spojíte dva puntíky, které jsou uvnitř a ono se to spolu dá slepit, jinak to nelepí. Velmi zajímavá vychytávka a na pásce je i patentové číslo. No a pak odnesete kufr k přepážce, kde ho dáte na pás s váhou, naskenujete čárový kód a když je to OK, tak kufr odjede. Při té příležitosti jsme zjistili, že kufr nosiče přibral asi 3 kg a kufr řidiče jen 1 kg. Pak se Dvojka vrhla na likvidaci zásob, které by neprošly kontrolou, což byly zejména tekutiny. A pak taky chipsy, protože ty jsou neskladné. Při té příležitosti zjistili, že si koupili před pár dny na benzince něco úplně jiného, než chtěli. Místo křupek pořídili vypečené vepřové kůžičky. Prý se to před jídlem dává ohřát do mikrovlnky. To jsem se od srdce zasmál, když jsem viděl jejich výrazy. Po likvidaci tekutin nastala doba kontroly. Tam se nechali oba osahávat, což nechápu, proč dělají, protože já projel skenerem úplně v pohodě. A pak to nastalo: nakupování. Nejdřív nějakou sportovní blbinu a pak – pak po projití většiny obchodů, našli parfumerii. Tam objevili ten parfém kamarádky, který sháněli. Bohužel nebyl za dobrou cenu, takže kamarádka nechtěla. A následně našli malé cestovní trpasličí sady parfémů. Na ty je trošku zatížený nosič, protože si může vybírat a dlouho zkoušet a hlavně se to dá vozit na dovolené nebo nosit v kabelce do práce. Takže probíhalo řešení, kterou sadu vzít. Doba, kdy byly sady za 20 EUR už je dávno pryč, teď to stojí 3x tolik. I přesto si vzali 3 sady, jednu pro nosiče, jednu pro řidiče a jednu pro příbuznou. A pak už jen sezení, spaní a čekání na let, který měl být až za 3 hodiny. Na druhou stranu – lepší být o 3 hodiny dřív na letišti než o 5 minut později.
Po pár hodinách čekání na letišti se konečně přiblížil nástup do letadla. Nejdříve jsme měli odlétat z gatu B26, ale na poslední chvíli nás přesunuli na gate B28. Tam po pár minutách zaparkovalo letadlo a začali vystupovat lidé. Pak se čekalo asi 10 – 15 minut a začali nás nakládat. Díky drzosti zejména mého nosiče jsme se dostali do tubusu jako první. Bohužel jsme byli zastaveni asi 5 metrů před koncem tunelu před letadlem, že máme zastavit a počkat, až bude dokončena příprava letadla. Stáli jsme tam asi 15 minut pozorovali, jak odchází letušky, stewardi a kapitán. Doufali jsme, že někdo v letadle zůstal, aby to řídil, protože na tohle ještě Dvojka řidičák nemá. Nakonec se povedlo a zvládli jsme nastoupit, hodit zavazadla nahoru a koukat, jak se o to samé pokouší zbytek cestujících. V některých případech to bylo opravdu zajímavé, protože někteří si tam vzali kufry, které rozhodně nemohly být palubní. Největší překvapení nastalo úplně na konci nastupování, kdy se vedle nosiče posadil ten samý cestující, který s námi ve středu letěl do Barcelony. To je náhoda! Cestu zpět řidič prospal, nosič prokecal a letadlo proskákalo. V Praze nás přivítalo velmi příjemné zamračené počasí a báječných 25 stupňů. Stihli jsme rychle vyzvednout zavazadla, protože vyjela mezi prvními, doběhli trolbus a dojeli na metro, odkud jsme si vzali taxík. V devět večer se nám nechtělo tahat kufry přes 2 metra, výluku a autobus. Doma jsme byli asi hodinu od přistání, což je superrychlé ve srovnání s MHD.
Ceny:
Přejezd z Barcelony do Andory: 25 EUR
Výlet ve čtvrtek: 19 EUR/1 osoba
Palačinka v centru 5.90 EUR s náplní, v Dolce Cafe na nákupní zóně 3.50 EUR s troškou čokolády
Voda 1l 1.50 EUR
Juice pomeranč 1l 1.20 EUR
Parkování v Andorra la Vella na 4 noci nebo taky 2 zpáteční jízdenky busem z Barcelony = 120 EUR
Celkové zhodnocení
Andora je zajímavá země na velmi zajímavém místě. Do země se dá dostat pouze dvěma cestami (počítáme-li pouze standardní silnice) a je na každém, z jaké strany a jakým dopravním prostředkem to udělá. Z Barcelony si lze půjčit auto nebo jet autobusem, který jezdí 8x denně z terminálu T1. Další způsoby se dají najít na webu, stejně jako informace, co vše se tam dá dělat. Je otázkou, zda se tam příští rok podíváme na další speciální představení Cirque du Soleil.
Pro nás měl výlet i poučnou část – možnost vyzkoušet konkurenční vůz jiné značky než je náš Modrásek a zjistit, že létání letadlem je fajn, když je rozumné počasí a ne přes 30 stupňů a sedíte hodinu a půl na ploše.