MSC Poesia 30. 6. 2024 – 21. 7. 2024

Nazdááááár! Po nekonečně dlouhé odmlce způsobené počítačovým povalečstvím domácí Dvojky vás zase můžu poučit o tom, jak to chodí ve světě. Přemýšlím, že je přejmenuju z Dvojky na Povaleče. Představte si, že se celý rok váleli u počítačů nejen přes pracovní týden, ale také o víkendech! Vůbec si mne a Rendy nevšímali a furt čučeli do obrazovek. Dokonce si nějaké obrazovky dokoupili, aby jich neměli málo. Škoda že se sem nedá hodit takový ten smajlík jak tříská hlavou o zeď. Přesně tak jsem se totiž celý rok cítil já.

A teď teda k té dovolené. Tato dovolená byla pořízena spolu s loňskou plavbou západní Evropou, kterou jsme absolvovali v únoru 2023. Takže už rok a půl se těším, až se podívám na ostrovy ledu a ohně. O plavbě na Island jsem už slyšel kdysi, protože Dvojka si zarezervovala plavbu na Island už v roce 2020. Bohužel tato plavba byla zrušena a Dvojka místo toho jela na Balt. Vzhledem k tomu, že se letošní plavba objednávala rok a půl dopředu, tak jsem očekával, že to dopadne stejně – že to zase něco/někdo zruší. A ono taky že jo!

Dvojka dlouho vybírala a přemýšlela, zda si objednat plavbu jen na Island nebo z výletu udělat mega akci a doplavat až do Grónska. Z původně 14denní dovolené by se výlet rozšířil na 21 dní. To je nejen o 50 % času navíc, ale hlavně 100 % ceny navíc. Nakonec bylo na rodinné radě usneseno, že se Dvojka plácne přes kapsu a pojede na velký výlet, protože to je jedinečná příležitost. Do Grónska moc společností nejezdí a plavby u té naší jsou jen 2 za rok.

Původně se plavba měla konat v období 3. 8. – 24. 8. 2024. Během plavby na Sever jsme se ptali na lodi, zda je možné udělat rezervaci výletů na budoucí plavbu a jak dlouho dopředu se výlety dají objednat. Velmi ochotní lidé nám odpověděli, že výlety se dají zabookovat dopředu dle toho, jak jsou domluveny s místními cestovkami. Takže máme prý každý měsíc sledovat, zda nebyly výlety vypsány. Ihned po návratu z dovolené se Dvojka vrhla na zjišťování, jaké výlety jsou již vypsané. Jaké bylo překvapení, že žádné výlety nejsou, protože ona není ani ta plavba!!! V době, kdy měla být naše loď na cestě na Island, bude zjevně plavat kolem Norska. Okamžitě nastala zuřivá panika a psalo se cestovce, co se to děje. Bylo zjištěno, že tato plavba byla zrušena. Nikdo nikoho o ničem neinformoval. Dvojka zjistila, že se stejná plavba koná o měsíc dříve a požádala cestovku, aby zajistila přebookování. Po několika nervy drásajících dnech bylo potvrzeno, že jsme přesunuti na plavbu, která by se měla uskutečnit.

Nový termín plavby je 30. 6. – 21. 7. 2024. Dvojka se po přebookování vrhla do hledání výletů. Plavba je sice dlouhá, ale zastávek je jen 8. V některých přístavech máme vícedenní zastávku, takže tam je možnost více výletů. Hledání výletů byla celkem sranda, protože než se tím prohrabali, uběhly 2 týdny. Nakonec došlo k objednání alespoň jednoho výletu v každém přístavu.

Plavba proběhne na lodi MSC Poesia, což je jedna z nejmenších a nejstarších lodí. Je jen 294 m dlouhá, vejde se tam 2 500 – 3 600 pasažérů, o které se stará 1 000 kusů posádky. Na vodu ji hodili v roce 2008 a má jen 14 palub.

Příprava začala asi 2 týdny před odjezdem tím, že Dvojka připravila papírovou krabici, kam házela vybavení, které si chtějí brát na cesty. Velká debata se strhla u lékárničky. Nakonec do krabice nacpali vše, co mohli a prohlásili, že zbytek si kdyžtak koupí. Poslední víkend nastala zábava – můj nosič si vzal na pátek dovolenou, aby většinu dne čuměl na televizi – u žehlení. Dny předtím bylo velmi teplo a v sobotu měly teploty vystoupat na 30 stupňů, takže žehlení a balení bylo posunuto na pátek. Trošku jsem se bavil, jak tam oba zpocení pobíhali a znovu přebírali krabici a debatovali, co se vlastně bere a co se dá do kterého zavazadla apod. V sobotu to bylo o něco klidnější, protože bylo teplo, takže Dvojka svoji frenetickou aktivitu snížila. Dokonce ani nevařili večeři, jen dojedli zásoby. Zakončením příprav bylo odnesení zavazadel (4 kufry a 1 cestovní obal na obleky) do auta. Pak se Dvojka vydala odpočívat a připravovat na brzký odjezd.

Cesta

Ráno mě surově probudili rozsvícením v 3:50! Klidně mě mohli nechat spát, ale to ne, to si musí všude rozsvítit, pobíhat a připravovat věci. V rámci poslední kontroly bylo zjištěno, že se v akváriu zkazila voda, kterou den předtím měnili. Nevím, co tam nacpali, ale chudáci kreveťáci. Takže o půl páté nastala horečná aktivita „výměna vody II“. No, nevím, jestli to těm chudákům pomohlo, ale snad tam po návratu bude ještě něco žít. Po tomto mírném stresu se Dvojka v 4:45 sbalila a vyrazila k autu. Na to, že bylo brzy ráno, tak bylo venku celkem vedro. Vlastně bylo venku a doma stejně – 26 stupňů. Proběhla poslední kontrola zavazadel, připravily se dokumenty na cestu a přesně v 5:00 jsme opustili parkoviště. Dvojka se vybavila kde čím na všechna počasí: šátky kolem krku pro případ používání klimatizace ve vedrech, oblečení na průtrž mračen, jídlo, pití. Někde kolem posvátné hory Říp si můj nosič vzpomněl, že nemáme ovoce, které mělo být na cestu: 1 kiwi a 3 banány. Chvíli bylo v aute hrobové ticho, kdy jsem vyloženě cítil, že řidič dumá, co na to říct, protože to byla jeho starost o jeho ovoce. Nakonec se nestalo nic – žádné otáčení auta a cesta zpět pro ovoce. Až se budeme vracet, bude zajímavé, zda přežili nejen kreveťáci, ale taky náš příbytek. Jestli se banány rozloží a začnou smrdět, určitě tam někdo vtrhne, aby se podíval, co tam chcíplo. S kiwi takový problém nebude, to je v sáčku, ale banány byly volně ložené na kuchyňském stole, kam v létě svítí v poledne sluníčko. Kolem Ústí nad Labem se zatáhlo, dokonce se objevily 2 blesky a až do přístavu jsme slunce neviděli. Cesta byla klidná a pohodová, většinou vlhká a dokonce chvíli poprchlo, ale jinak příjemná. Dělaly se zastávky, kde se Dvojka nacpávala a větrala auto. Navigaci jsme měli puštěnou jen jako doplněk a ujištění, že neskočíme na druhé straně kontinentu. Asi 30 km před cílem ji Dvojka vypnula a navigovala se dle nastudovaných informací a cedulí u silnice. Plán byl, že se zajede před terminál naším autem, vyhodí se kufry a pak se pojede parkovat. Parkování máme tentokrát zajištěné ve velké hale soukromé společnosti, aby do nás nesmažilo. Bohužel nás tam ostraha nechtěla pustit, takže jsme dojeli na smluvené parkovací místo a tam to bylo super. Už na nás čekal pán, který nás i přes chybně uloženou SPZ ihned identifikoval (prostě 1ABE je nad sílu i německých systémů), vše nám vysvětlil a ukázal, kam co dát. Dvojka vyházela kufry, které si firma převzala a naložila do přívěsu. Už během vyhazování kufrů řidič zjistil, že se stalo během jízdy něco ošklivého – do jeho příručního zavazadélka na loď, kde měl bundu, boty a pár věcí, se vylil čaj ze špatně zavřené termosky. V tu dobu už nebylo možné to nijak vrátit, takže se snažil držet zavazadélko dále od svého světle šedého trička, aby ho neměl celé zpatlané od čaje. Během pár minut přijel minibus, který nás naložil a odvezl před loď. Tam jsme vlezli do nové haly a vrhli se na odbavení a doufali, že zavazadla budou doručena na loď.

Den 1 – nalodění

Nalodění probíhalo celkem v pohodě. Asi jsme měli štěstí, že tam zrovna neproběhla žádná vlna autobusového zájezdu – zkontrolování pasů a vyrobení fotky zabralo jen pár minut. Horší to bylo s bezpečnostní kontrolou, tam to trošku trvalo. I když taky to nebylo tak dramatické – byly otevřeny 4 kontrolní brány a kdyby někteří nebyli trošku tupí, šlo by to rychleji. Dvojka se dostala přes kontrolu a hurá na loď. Identifikační a platební kartičky jsou nově pověšeny ve speciálních obálkových kapsičkách na dveřích kajut, takže na loď jsme se museli dostat přes jiné doklady. Bohužel trubka nosič nacpal všechny doklady do batohu a zapomněl na to, takže u skeneru na lodi, kde opravdu není místo, ze sebe nosič začal svlékat veškerá zavazadla a hledat vstupní dokumenty. I to jsme přežili a nakonec se dostali ke kajutce. Ta už byla hotová, připravená a zkontrolovaná, takže jsme se mohli nastěhovat. Řidič si dal hned sprchu a vypral si bundu obarvenou čajem. Na kajutě jsme nechali zavazadla a vyrazili za jídlem – kam jinam. Bydlíme v 10. patře a k jídlu to jsou jen 3 patra nahoru nebo 4 patra dolů. Cestou měla Dvojka velké povídání, jak budou jíst zdravě a hlavně zeleninu….. Hahaha. Normálně se cpali jako vždycky – těstoviny, pizza, omáčka a zákusky. Dobře, nějaká zelenina a ovoce tam taky bylo, ale v autě jsem získal dojem, že snad budou vegetariáni a budou jíst jednou za týden. U jídla měla Dvojka silné proslovy o tom, že budou chodit na jídlo pěšky. To jsem na ně zvědavý. Po jídle jsme se vrátili na pokojíček (pěšky), Dvojka vybalovala zavazadla a čekali jsme na povinné cvičení, že se topíme. Po cvíču jsme ještě odpočívali, můj nosič si dal sprchu a pak jsme vyrazili na véču. Do restaurace jsme vlezli středem, takže nás vláčeli půl restaurací, aby nám dali stůl hned u druhého vchodu. Takže příště dovnitř jinudy a hned za roh. Dvojka se nacpala a pak šla řešit deky. Kdo si pamatuje loňské zápisky z Norska, tak tuší, jak šíleně vytáčeli na lodi mého nosiče tím, že odmítali místo jedné obří deky dát dvě menší. Nosič se obával, že se situace bude opakovat, a tak si pro jistotu přivezl na loď povlečení na deku, že si přinejhorším povleče ručníky k bazénu (jo, ty oranžový na fotce níže). Vedle recepce byly otevřené dveře, kde na stole s nápisem „confiscated luggage“ a tam se na stole válelo asi 6 žehliček a vzadu pak několik kufrů. Já to prostě nechápu, jak jsou lidi blbí – všude ve všech návodech se píše, že se na loď nesmí vozit nic, co vydává teplo. Ani můj nosič se neodvážil něco brát např. fén. A tady se našlo hned několik lidí, kteří si vezmou žehličku. Tajtrlíci. Pak jsme šli do zebřího baru a Dvojka si tam dala drinky (heč foto). Jeden byl nealko a druhý alko. Pak si dali ještě džus a asi litr decafeinového čaje (to ani není čaj….) a vydali jsme se do divadla na představení Nature. Divadlo je na počet cestujících poměrně velké, dvoupatrové a moc mi to v něm sluší. Protože je první den plavby a protože lidi jsou lemry nekulturní, tak tam bylo poměrně prázdno a než to vše začalo, stihli mne vyfotit. Představení trvalo asi 40 minut a byly tam žabičky (spíš hadí ženy), žena na látkovém závěsu, dva týpci s jojama, pár dalších tanečníků a zpěvačka. Bylo to celkem veselé a vydařené. Ono dělat představení na pohybující se lodi není úplná sranda. Pak se šlo nakupovat do logo shopu. Jako tradičně se musí koupit tužka se jménem lodi a antistresová loďka. Pak jsme se vrhli na pokojík, kde už nás čekal nejen poslední kufr nosiče Rendy, ale také dvě samostatné deky. Jupííí, můj nosič byl úplně nadšený. No a pak byla válečka a šlo se spát. Přes noc měl nastat první časový posun: – 1 hodina, takže spát o hodinu déle.

Počasí

Tohle je nová sekce, na kterou se někteří ptali. Jak píšu výše, když jsme vyjížděli z domova, bylo asi 26, ve Warnemunde bylo kolem 20 a při odplutí se objevilo sluníčko. Protože Dvojka sebou zatím nevozí meteorologickou stanici a pozice na moři nemá vyhledávání aktuálního počasí na webu, budou informace tady podle toho, co se bude psát v denních novinách nebo v televizi v kajutce. Dvojka má skoro pořád zapnutou televizi, ale místo sledování zajímavých filmů a krváků tam čumí na kanál, kde se střídají navigační informace s mapou pohybu lodi.

Kroky: 8 753 / 7 233

Den 2 – na moři

Už od brzkého rána můj nosič pobíhal po kajutě a pořád zapínal čtečku a mobil a pak svítil hodinkami. Furt něco žbrblal o nějaké hodině a po cca 30 minutách aktivity šel zase spát. Tohle proběhlo asi 3x, než se přes sedmou nového času (posouvali jsme hodinky o hodinu zpět, takže spali o hodinu déle) vyvalil nosič ven z postele a roztáhl půlku zatemňovacího závěsu. Tato akce vyvolala odezvu v druhém nosičovi, který začal bručet a žbrblat. Pak se Dvojka dala dokupy a vyrazili jsme na snídani. Zatímco my jsme s nosičem šli nahoru pěšky, druhý nosič jel výtahem. Lemra! A to sliboval, jak bude sportovat. Po snídani jsme se odvalili ještě o patro výš do Disca, kde je dopoledne tiché místo (oficiálně) a kam si lidé chodí číst. Jen kdyby tam furt někdo necoural dovnitř a ven…. Po další hoďce jsme slezli dolů do baru, objednali si další výlet a dali pár nealko nápojů. Pak se druhý nosič šel přihlásit na ukulele workshop. No, nevím, co na to říct, to uvidíme až během plavby. Buď to bude sranda, nebo ho můj nosič tím ukulele umlátí. Dnes dopoledne se postupně v několika jazycích konalo představení života na lodi a možnosti exkurzí. Život na lodi již má naše Dvojka zmáknutý, takže se tam šla jen tak pro zajímavost. Takže víme, že na téhle kocábce je aktuálně 950 členů posádky a 2 288 pasažérů. Možná o 1 pasažéra méně, protože půlku dopoledne hledali nějakou Němku. Informace o exkurzích byly standardní a pro Dvojku, která už má něco najeto, nic nového. Protože povídání trvalo déle, než Dvojka očekávala, nestihli se naučit country tance – takové to jako hopsají lidi v řadách. No a pak klasika – obídek, opalovačka na balkoně a pohoda. Původně se Dvojka chtěla jít podívat na přednášku o Islandu ve 14 h, ale díky časovému posunu a nesourodosti časových údajů různých přístrojů a nabíjení těch správně načasovaných, jsme to prošvihli. Když to Dvojka zjistila, tak už ten zbytek odpoledne doválela a četla si. No příšerný! To mohli sedět doma a číst si. Tady jsme na lodi, kde je hromada barů, kde se hraje, pořád jsou nějaké aktivity a oni si čtou! Pak se šlo na večeři, která trvala skoro dvě hodiny. Myslím, že to je nový rekord. Naštěstí nikdo nikam nepospíchal. Hodinu jivu (tanec) jsme taky nestihli, takže jsme se jen přesunuli do divadla na hudební představení Heidi Karlsson. Představení jsme viděli už na předchozí plavbě, ale to vůbec nevadí. Podle Dvojky se údajně ještě zlepšila. Pak jsme měli jít na další lekci jivu, ale kvůli úplně nacpanému baru, kde se později konala ABBA akce, jsme byli rádi, že jsme si vůbec sedli. Každé místo bylo obsazené. Asi v půlce písniček od ABBY se můj nosič zvedl a šli jsme trsat. Druhý nosič zatím hlídal místo a zjevně mu to vůbec nevadilo. Dle všeho se v tom kraválu zvládl i vyspat. Nosič se mnou na kabelce hopsal tak, až jsem se bál, že odletím a že mě tam někteří šílení tanečníci ušlapou. Naštěstí jsem to přežil a po konci ABBY a 3 rokenrolových písních jsme si šli vyzvednout druhého nosiče a šli odpočívat.

Počasí

Dle deníčku má být dnes 15 – 18 stupňů a cokoliv od sluníčka až po mraky. Nakonec dopoledne krásně pařilo slunce (chvíli jsme se opalovali na balkoně), ale kvůli větru jsme po půlhodině zalezli. Odpoledne se zatáhlo a bylo zamračeno až do večera.  Venku foukalo 60 km/h.

Kroky: 8 891 / 5 053

Den 3 – na moři

Dneska zase posouváme hodinky o jednu hodinu dozadu, takže můžeme spát o hodinku déle. To jsem zvědavý, jak budou všichni vypadat, až se čas bude vracet. Zombíci to budou. První půlka dne proběhla klasicky – snídaně, četba, přesun do baru na dopolední drink. Během dopolča Dvojka řešila nějaké záležitosti ohledně financí – chtěli sloučit účet v kajutě za obě osoby. To se nějak nedařilo, takže u toho svítili dva lidi z recepce. Když pak Dvojka chtěla vědět, jestli a kdy se připíše 200 EUR kreditu za změnu průběhu plavby, už tam pobíhali tři lidi. No, prý se mají zeptat následující den. A pak se řešil dortík. Můj nosič totiž bude na lodi slavit narozeniny a jedna z věcí, kterou dávají zdarma lidem v nejvyšší pokročilosti, je narozeninový dortík. Protože nosič je marný a nebaští mléčné výrobky, tak to chtěli zrušit. Chvilku si nerozuměli s recepčním, protože on se jich ptal, jestli to objednávali a Dvojka zase tvrdila, že to je zdarma. Nakonec se domluvili, že i když je to zdarma, musí se to objednat. A vzhledem k tomu, že to nikdo neobjednal, tak není co rušit. Takže ani tentokrát nebude žádné trapné představení s hromadou číšníků kolem, jak jsme to viděli na předchozích plavbách. Pak jsme si šli poslechnout přednášku o místech, kde budeme příští dva dny zastavovat – Akureyri a Isafjordur. Nejprve však islandská vlajka – tvoří ji modrý podklad, který má znázorňovat barvu moře a nebe, v tom je bílý kříž, který má znázorňovat led a v něm je červený kříž, který zastupuje oheň. Takže až budete někdo řešit, který kříž je norský a který islandský, je potřeba si pamatovat, že Island je ostrov (voda), kde je led (bílá), ve které jsou schované sopky (červená). Akureyri je druhé největší město Islandu v nejdelším fjordu na Islandu a jeho historie sahá do 9. století. Isajfordur je na Island velké město (3 000 obyvatel) a kotviště je uměle vytvořeno. Město je obklopeno vysokými horami, takže je chráněno. Hlavním odvětvím je rybolov, co jiného těsně pod severním polárním kruhem. Také jsme viděli pár fotek zvířátek (velryby, kosatky a papuchalci), kteří se okolo ostrova vyskytují a informaci, že na ostrově  je botanická zahrada. Ale to bych asi nechal až na to, co se dozví Dvojka na výletech. Po povídání se druhý nosič se bral a šel se válet na pokoj a my jsme měli s mým nosičem jít hopsat country řadový tanec. Bohužel si při pozorování základních instrukcí vyhlédl mého nosiče jeden z animátorů a zavedl hovor. Takže místo sledování instrukcí nosič žvanil a pak už se nechytal. Takže jsme se taky odvalili na pokojík a trošku si dáchli před obídkem. Bohužel se u druhého nosiče zase objevila mořská nemoc, takže na oběd nešel. Nechal si od nás přinést dva preclíky a vesele se válel. Můj nosič si dal zeleninovou (luštěninovou) polévku a pak vzal čajík a preclíky a připlazili jsme se na pokoj. Tam se druhý nosič stále povaloval a pochrupoval. Pak snědl preclík a půl a odpočinul si, než mu začala výuka na ukulele. To by mě zajímalo, jak tam ty svoje pačmáky na to prťavý ukulele poskládal. Bohužel nikoho nevzal sebou, tak nemáme svědectví. Alespoň nebyl Renda na pokoji sám celý den. Časně odpoledne jsme šli vrátit hrneček do jídelny, nosič si dal další čaj a pak jsme šli do baru. Obsluha vázla, takže jsme tam seděli na suchu, nosič si četl nějakou vzdělávací bichli a já koukal, jak se učí tango. Pak jsme se vydali směrem k divadlu, kde měla být přednáška astrofyzičky (Dr. Sheona Urquhart), když přišla zpráva od druhého nosiče, ať koupíme ústní vodu, kterou jsme zapomněli doma. Prý když preclíky odchází rychleji a jinudy, než je zvykem, tak to není nic příjemného. Cestou z přednášky o vesmíru jsme hopsli do parfumérky/drogérky, kde se můj nosič zakoukal do sady parfémů YSL, takže tu ústní vodu dostal vlastně zdarma – naštěstí tam byla sleva. Odpoledne zase válečka, ale tak to bych pro tentokrát odpustil, když je někdo marný. Pak se Dvojka osprchla a protože byl gala večer, tak se vyfintila a hurá na dlabanec. Bohužel o večeři nic nevím, protože mě nevzali! Naštěstí byli hned zpátky, protože druhý nosič si ještě nebyl jistý, co udrží a zítra jdeme na velký výlet.

Počasí

Dnes má být cokoliv mezi 5 a 13 stupni od sluníčka až po mráčky. Hned ráno se na schodištích objevily papírové pytlíky, což značí, že bude foukat. Přesto jsme při cestě ze snídaně viděli jednu paní ve vnějším bazénu, kde houpání lodi vytvářelo slušné vlnobití. Počasí bylo proměnlivé – dopoledne bylo víc mraků, ale navečer se vyčasilo a krásně svítilo sluníčko. Jo a kdyby vás to zajímalo, tak slunce zde zapadá jen na 2 hodiny a je vlastně pořád světlo.

Kroky: 8 277 (40 pater) / 3 774

Den 4 – Akureyri, Island

Už od rána někdo pořád troubil. Když Dvojka rozlepila oči a závěs na balkón, zjistili jsme, že troubí loď, protože je mlha. To nám vydrželo až do 10 hodin, což měl být původní čas připlutí. To se však o dvě hodiny posouvalo, což nám řekli již předchozí den. Dopolčo klasika – sprcha, snídaně, četba, lemra…. Zajímavé to začalo být až v 10 hodin, kdy jsme vpluli do nejdelšího (60 km dlouhý a 15 široký) fjordu na Islandu. To jsme se přesunuli do kajuty, aby Dvojka mohla fotit. Kolem 12 hodiny skočila Dvojka na lehký oběd. Zakotvili jsme přímo naproti přistávací dráze, takže z kajuty jsme měli krásný výhled na letadla, která startovala, či přistávala. Také nám při příležitosti připlutí do města umyli balkon, takže převlékání muselo probíhat za zataženými závěsy. Většina lidí na své letní dovolené oblečení svléká a běhá polonahá, tady ne, tady to vypadalo jak výprava na severní pól. Bylo zábavné pozorovat, jak na sebe rvou všechny ty vrstvy: ovčí podkolenky, funkční podvlíkačky, zateplené kalhoty, ovčí spodní triko, ovčí vrchní triko nebo klasické triko, mikina a nahoře nepromokavá a větruodolná bunda. Prostě cibule mnohovrstvá. V 13 hodin jsme již byli v divadle a čekali, až nás odvelí ven na výlet. Jeli jsme se podívat za velrybami. Z lodi jsme se k výletní loďce doplazili pěšky (cca 15 minut rychlostí nejpomalejšího vpředu). Celý výlet měl trvat 4 hodiny a už od prvních minut po vyplutí bylo jasné, že to bude náročné. Foukal šíleně studený vítr a pohyb lodi proti větru to vše ještě zhoršoval. Měl jsem dost obavu, že s Rendou odletíme a budeme už navždy plavat s velrybami u Islandu. Většina lidí byla naštěstí vybavená, až na jednoho mag..pána v krátké košili a vestičce. K jeho cti nutno uznat, že celý výlet zvládl ve svém oblečení a nešel si pro overal jako někteří jiní. Než jsme se dostali do oblasti fjordu, kde se vyskytují velryby, dozvěděli jsme se, že ty barevné objekty na loukách a stráních jsou marshmallowny pro trolly. Na Islandu totiž trollové strašně řádí a odnáší si z farem dobytek a děti jako potravu. Aby farmáři nepřicházeli o zvěř a potomky, rozhodli se, že začnou vyrábět sladkosti pro trolly – marshmallowny. Mají různé příchutě – vanilkovou, citronovou, jahodovou…. Kdo by o tom chtěl vědět víc, tak se může podívat sem, kde je o tom téměř vědecká práce. A teď k velrybám: velryby se dělí do několika skupin, ale z našeho pohledu sledovačů velryb je nejdůležitější rozdělení na zubaté a bezzubé. Ty zubaté se drží v hejnech a je možné jich pozorovat velká množství najednou (kosatky apod.). Ty nezubaté jsou spíše solitéři a proto je složité je zahlédnout. Přítomnost velryby ohlašuje jemný vodotrysk, který však vítr velmi rychle roznášel. Dnes jsme měli štěstí a viděli jsme: keporkaky, plejtváka malého, kterému zde říkají „Stinky Minky“ (v AJ je to Minke Whale) a sviňuchy obecné. Velryby se prý dají poznat i podle tvaru a výšky vodotrysku, který je vytvářen jejich výdechy. Jediným zajímavým poznávacím znamením plejtváka malého je jeho odér. Dle průvodkyně je tato ryba někdy dříve cítit než vidět – její výdech smrdí. My jsme měli velký zážitek v tom, že se keporkak částečně vynořil hned vedle lodi a tak jsme ho dříve slyšeli než viděli. Jestli si myslíte, že nějak vyskakoval nebo na nás otvíral tlamu, tak ne. Jen jsme zaslechli temné šplouchnutí velkého objemu vody a na hladině se objevil kousek hřbetu plejtváka. Pak se ještě 3x velryba nadechla a pak nám zamávala ocáskem a zmizela. Vždycky, když se objeví ocásek velryby, znamená to, že se velryba potápí dolů a bude trvat 7 – 15 minut, než se zase někde vynoří. Velryba dokáže vydržet pod vodou i hodinu. To neplatí o mláďatech, což kosatky ví a dokáží mládě utopit tím, že krouží nad mládětem a nenechají ho nadechnout. Velryby spí jako delfíni – spí půlka mozku a druhá se stará, aby se velryba ve spánku neutopila.  Výlet to byl moc hezký, všichni jsme tam promrzli. Jediní, kteří dokázali přeřvat hluk větru a reproduktory průvodkyně, byli Asiati. Já teda nevím, ale na to, jak jsou malí, tak jsou neuvěřitelně uřvaní. Tohle je několikátá plavba, kde jen zíráme, jak jsou bezohlední. Další nepříjemný zážitek byl při pronásledování a kroužení kolem velryby, kdy se občas loď začala velmi houpat a někteří se nedrželi a mačkali se na mě a mého nosiče, takže mě málem rozplácli do batohu a mého nosiče skrz zábradlí. Hlavně že průvodkyně pořád říkala, že se mají všichni držet zábradlí. Po vyhození z lodi jsme se vydali do centra, kde nastala nákupní horečka. Co nebylo přibitý, to můj nosič nakoupil, no hrozný. Rendův nosič na tom byl o něco lépe, ten stihl stejný objem peněz utratit za jeden jediný předmět – nové boty. Po nákupu si je rovnou natáhl na nohy a vyrazili jsme zpět k lodi. Na kajutce jsme odložili megatašku, Dvojka se převlékla a hrnuli se na večeři. Úplně nás zapomněli vzít sebou. Pak jsme se jen dozvěděli, že dlabanec v bufáči je mnohem lepší než dlabanec v restauraci: nemusí sedět hodinu a půl, aby dostali najíst a ochutnají více jídel. Naštěstí nás tu nenechali samotné dlouho, protože byli rychle zpátky a šli se válet. Dneska zjevně žádný mejdan nebude. Přiznám se, že mi to nevadí, protože jsem z té lodi tak vyfučený, že jsem úplně ztratil svůj obvyklý lesk. Naštěstí nejsem od bahna, jako ze Svalbardu. Výhodou je, že po odplutí ve 21 hodin (ve 23 hodin českého času) jsem se mohl 2 hodiny kochat výhledem na fjord, kterým jsme odplouvali. Bohužel mi v půlce představení zatáhli a šli spát. Ach jo.

Počasí

Dle deníku mělo být 5-8 stupňů a zataženo, což se vyplnilo. Občas na nás vykouklo sluníčko, ale tak fučel vítr, že byla pocitově větší zima.

Kroky: 12 255 (16 pater) / 10 150

Den 5 – Ísafjordur, Island

Ráno nastal v kabině pohyb kolem třetí hodiny místního času, kdy se všechno houpalo, cukalo, vrzalo a bouchala dvířka nějaké skříně. Můj nosič šel zkontrolovat, co s to děje, ale byl to jen vítr. Nějaká voda se sice objevila i na balkoně, ale spíš to bylo z deště než aby k nám lítaly vlny. Běžné vstávání nastalo před sedmou hodinou a pak následovala snídaně, zase navlékání hromady oblečení a na devátou jsme odcházeli do divadla. Z divadla jsme přešli na loď, která nás měla odvézt na ostrov Vigur. Cesta měla trvat jen 20-25 minut. Vzhledem k větru se jednalo o celkem zajímavý zážitek, kdy nám lítala voda na okna. Jeli jsme malým „vodním busem“, který má dole ve špičce půlkruh sedaček se stolem pro 10 lidí, nahoře za kapitánským můstkem je 6 míst a vzadu, kde jsme seděli cestou tam, je 10 sedadel a lavice pro 2-3 lidi. Byli jsme vyhozeni na ostrově Vigur, který je hustě osídlen 2,5 lidmi a tisíci ptáků. Na ostrově žije rodina (2 dospělí a 8letý syn), která ostrov vlastní. Hned na začátku jsme se dozvěděli, že ptáci neumí počítat, proto je nutné se držet ve skupině, nikam neodbíhat a dělat, že jsme jedna entita. Ptáci pak nejsou tolik ve stresu a neopouští tak často hnízda. Na ostrově je maličké přístavní molo, kam se vejde tendr/bus a pak maličká osobní loď. U hlavního pobřeží je ještě jedna loď – vikingského typu. První zmínky o ní jsou 200 let staré a již tou dobou se o ní psalo, že je stará. Takže kdo ví, jak stará vlastně je. Prý je unikátní tím, jak jsou poskládaná prkna kýlu, protože tento druh stavby lodí dovoloval Vikingům plout na neuvěřitelné dálky. Hlavním tahákem ostrova jsou papuchalci – kdo to neviděl, tak to vypadá jako tučňák s barevným zobákem. Dost jsem čuměl, jak jsou maličcí, na výšku cca 28 cm a rozpětí až 60 cm a jsou strašně hubení. Většinou přilétají v půlce dubna v hejnech čítajících desetitisíce kusů, takže obyvatelé ostrova přesně ví, v kolik hodin přilétli. Dožívají se 60 let, hnízdní na stejných místech, hnízda nestaví, ale norují v zemi a v zimě žijí na moři. Zajímavá jsou jejich mláďata, která jsou po vylezení z hnízda strašně tlustá a kulatá a slabá, takže nemohou létat. Během 2 týdnů shodí většinu tuku, zesílí a učí se létat. Dále zde žijí jejich příbuzní alkouni, kachny – kajka mořská a teritoriální rybák dlouhoocasý. Alkouni se v této oblasti kromě ostrova Vigur nevyskytují. Kajka mořská, která vypadá jako kachna obecná, zde hnízdí dobrovolně a je hlavním zdrojem příjmů ostrova. Kromě průvodcování totiž zdejší rodina/majitelé farmaří – sbírají prachové peří z hnízd kajek. Místo prachového peří hnízdo nahradí senem. Dle všeho to kajkám vůbec nevadí a na ostrov se pravidelně vrací hnízdit. Tento druh farmaření je přísně regulovaný, stát vše kontroluje a výkup vyčištěného prachového peří je umožněn jen ze schválených farem. Posledním hojně se vyskytujícím ptákem je teritoriální rybák dlouhoocasý, který hnízdí v travním porostu a své hnízdo si proti vetřelcům (lidem) brání velmi statečně. Obyvatelé ostrova po letech výzkumu přišli na to, že nejlepší obranou je asi metrová tyč, kterou drží těsně u hlavy a na kterou ptáci útočí. Ptáci totiž útočí na nejvyšší bod vetřelce. Tyčí se nesmí mávat, protože rybáci jsou velmi dobří a rychlí letci a mohou zaútočit na nekrytou hlavu ve chvíli, kdy je tyč mimo hlavu. I přesto, jak jsou stateční při útocích, tak jsou velmi křehcí a mohlo by se nechtěně stát, že je pohybující se tyč zraní nebo zabije. Nikdo tomu nechtěl věřit, dokud jsme nevlezli do oblasti rybáků – jako v hororu ptáci. Sem měl Hitchcock jet natáčet svůj film. Ještě, že jsem byl schovanej dole na batůžku. Jen jsem se modlil, aby si nás rybáci neoznačkovali. Naštěstí se tak nestalo, protože veškeré „střelivo“ vyplýtvali na první osobu, což byl průvodce. Na ostrově ale nežijí jen ptáci a jedna rodinka, ale také ji obývá párek tuleňů. Většinou se jeden z nich vyvaluje v zátoce za molem. Když skončila prohlídka, dostali jsme místní svatební domácí rebarborový koláč (něco jako náš křehký koláč s rebarborovou marmeládou) a kávu. Dvojka si pořídila plyšáky miminek papuchalků a pak jsme se vydali na cestu zpět k lodi. Při nástupu proběhla menší bitva o místa a na nás zbylo místo ve špičce. Bohužel to zase lítalo tak, až se jedné paní udělalo zle a já doufal, že nás s Rendou nepoblinká Rendův nosič. Ten vypadal, že to taky nedá. Naštěstí byl statečný a přežil. Když jsme vylezli, tak jsme zjistili, že (asi kvůli větru) přestěhovali tendrovací stan druhé velké výletní lodě do závětří. Po ujištění, že to všichni přežijeme, jsme se ještě rozhodli, že se projdeme po městě. Zdejší populace je opravdu obří – 2 700 kusů. Zjevně je živí rybolov a turismus, protože jsme si nevšimli ničeho jiného, co by zde bylo. Zahrádky jsme viděli asi 2 (jednu na ostrově Vigur a druhou při procházce). Dvojka se zastavila v prodejně 66 Nord, což je zdejší sportovní/užitková značka. Tam si Rendův nosič koupil Goretexovou čepici a můj nosič dostal větruodolné rukavice. Pak se trošku prošli a zamířili zpět na loď, kde proběhla klasická nacpávačka. Pak se Dvojka poflakovala, odpočívala, zašla si na večeři a zase odpočívala. Nějak nám lemrovatí. Naštěstí tu máme nové obyvatele (plyšoví puffinci), tak bylo s kým pokecat.

Počasí

Dle deníku má být jen 4-5 stupňů a zataženo s deštěm. Naštěstí se během dne oblačnost roztrhala a odpoledne se na nás usmálo sluníčko. Bohužel vítr se neuklidnil, takže pocitově to nebyla žádná výhra.

Kroky: 15 037 (20 pater) / 12 567

Den 6 – na moři

Další odpočinkový den na moři. Tedy aspoň tak to vypadalo ráno, které bylo naprosto klasické a pohodové. Než nastala 10. hodina a Dvojka se odvalila do divadla na přednášku kapitána a dánských pilotů. Vzhledem k tomu, že si spletla čas, tak tam seděli půl hodiny (přednáška byla až od 10:30). Během těchto 30 minut se ozvalo hlášení v mnoha jazycích, které jsme nezaslechli, protože v divadle rozhlas není, aby nerušil představení a přednášky. Každopádně se po něm začali do divadla valit davy lidí. Úplně jsem zíral, kde se berou. Na stranách se posléze objevili bezpečáci a dole šarže a kapitán. Takhle nacpané divadlo jsem ještě neviděl. A pak začala přednáška. Ona to tak ani nebyla přednáška, ale informace, že se naše plavba zase mění. Kvůli obrovskému objemu volného ledu, který se po poslední bouři a vzhledem k teplotám v posledním měsíci, uvolnil, je další z přístavů (Qaqortoq) nepřístupný. Bohužel to vypadá, že bude nepřístupný celý následující týden, takže lodní společnost nyní hledá možnost zastavit v jiném přístupném přístavu. Zároveň je nepřístupná úžina Prince Christian Sund, kterou jsme měli proplouvat následující den. Aby mohla loď plout arktickými vodami, musí splnit hromadu papírování, podmínky na ekologii, palivo, kamery apod. A dle všeho sebou taky musí mít místní průvodce – v tomto případě Dány. Výletní lodě, pokud nejsou speciálně upravené, smí plout jen do oblastí, kde je 1/10 ledu. V současné době je v okolí našich destinací 8 – 9/10 ledu. Takže pokud nechceme dopadnout jako Titanic, tak tam nesmíme. Naposledy byla prý taková situace v roce 2010-2011, kdy také počasí způsobilo problémy. Ostatní lodní společnosti také upravují své plavby. Některé pojedou alespoň do přístavu Nuuk, jako my, ale některé ruší plavbu do Grónska úplně. Měli jste vidět, jak přednáška vypadala – během půlhodiny jsme slyšeli, jak lidi vzdychají dle toho, jakému jazyku rozumí. Protože většina pasažérů je Němců, tak tam byla předkladatelka. Takže angličtinou vládnoucí cestující vzdychali o něco dříve nebo 2x. Na konci se ozval potlesk za to, že se loď aspoň o něco pokusí a třeba uvidíme nějaký další přístav nebo úžinu. Přeci jen, led se hýbe určitým směrem a tak by snad na cestě zpět bylo možné ještě někde zastavit. Pro nás je důležité, abychom alespoň vylezli v Nuuku na pevninu a mohli tvrdit, že jsme tam byli. Výlety za ledovci můžeme zjevně zrušit, protože budeme mít z lodi výhled na kde co. Po této akci jsme měli jít tančit řadový tanec, ale přepadla nás žízeň, a tak jsme skončili na baru. Chudák jeden barman tam obsluhoval snad třetinu lodi. Naštěstí mu přišli pomoci další 2 barmani. I tak to bylo vtipné – můj nosič dostal drink 2x a žádné z pití, které jsme dostali, nám nebylo naúčtováno. Rendův nosič si dal kafčo a pak jsme vyrazili do dalšího baru, kde jsme si mohli sednout a tam si dal alkoholický nápoj. Dopoledne!!! Asi ho ta zpráva o změně plavby dostala. Dle všeho z toho můj nosič má spíš srandu a říká, že plavba je zjevně prokletá. Já to vidím jako dobrodružství, které nás může zavést na nová zajímavá místa. Kolem poledne se ozvalo hlášení, že veškeré výlety z přístavu Qaqortoq jsou definitivně zrušené a finance budou zpět připsány na účty. O půl hodiny později se objevila nová destinace – Paamiut. Hned jsme to googlili. Tak místo Qaqortoqu, což je třetí největší město Grónska, je toto až desáté. Počet jejich obyvatel je poloviční oproti našim cestujícím (počítáno bez posádky). Jakmile to šlo, tak se Dvojka sebrala, vyplnila objednávku jediného výletu, který byl v nabídce. To jsem zvědavý, co tam budeme ty dva dny dělat. Pak jsme se vydali na oběd a cestou zpět ještě můj nosič objednal a zařídil další výlet v Nuuk. Naštěstí se podařilo skloubit výlet busem po pevnině a lodí po fjordech na jeden den. Zbytek odpoledne se Dvojka hrabala ve fotkách a strašně u toho žbrblala. Je nevím, proč to probírají, mají tam hodit všechny, ať si to každý probere sám. Pak proběhl klasický líný večer: večeře, procházka po loďce, četba a spinkání. Takový lemrácký den. Už zase.

Počasí

Deníček hlásil 3 – 5 stupňů a všechno od sluníčka po déšť. Dopoledne bylo poměrně větrno a zataženo, ale kolem poledne se vyčasilo a zbytek dne krásně svítilo sluníčko.

Kroky: 7 015 (10 pater) / 5 766

Den 7 – na moři

Ráno jsme se probudili sice do poměrně klidného moře, ale bylo zataženo. Pak proběhla klasika – čvachtání, snídaně, četba….  Počasí se během rána ještě zhoršilo a většinu dopoledne jsme troubili, protože byla mlha. Podle některých to je vábení velryb, ale to mi přijde na palici, když kvůli mlze není z horních pater vidět téměř nic. Proč je nevábí, když svítí sluníčko jako včera a navíc víme, že jsou okolo, protože jsme zahlédli několik vodotrysků a hřbetů? Po desáté jsem se se svým nosičem vydal na přednášku o městě Nuuk, což je hlavní město Grónska a stavíme tam pozítří. Grónsko se snaží o nezávislost na Dánsku, ale stále není kompletní. Po vojenské/obranné stránce je Grónsko stále chráněno Dánskem a NATO. Grónsko má vlastní vlajku – barvy jsou stejné jako na dánské vlajce, ale místo kříže je na vlajce dvoubarevný kruh v obrácených barvách. Znakem je lední medvěd v bílém poli, který má zvednutou levou tlapu. Většinou se v heraldice setkáte se zvířaty, která zvedají pravé tlapy. Tady je to obráceně, protože bylo zjištěno, že při útoku lední medvěd začíná levou tlapou. Tak bacha na něj! Víte, co mají společného Cádiz, Damašek, Varanasi a Nuuk? Jedná se o nejstarší města na světě s historií starou nejméně 4 tisíce let. Kdo by řekl, že na ostrově, kde je 90 % povrchu pokryto věčným ledem ve výši 4 000 metrů, bude jedno z nejstarších sídel na světě? V současné době má toto město asi 20 000 obyvatel a stále se rozšiřuje. Na přednášce také zazněla informace o ledu – vyskytují se dva druhy – z čerstvé vody (sníh) a z mořské vody. V moři budeme potkávat ledovce, které vznikají odlomením od pevninského ledovce a pak kry, které vznikají rozpadem zmrzlého povrchu moře. Kry nejsou nijak extra nebezpečné a mnoha zvířatům slouží jako prostor pro odpočinek (lachtani, tučňáci) nebo lov (medvědi). Horší je to s ledovci, jejichž 75 – 90 % se vyskytuje pod povrchem a není vidět. Ostatně všichni víme, jak dopadl Titanik. Dva roky po zkáze Titaniku se hromada států dohodla, že bude hlídat ledovce volně plující mořem. Jenom z Grónska se každý rok odloupne 40 000 ledovců různých velikostí. Plujícími ledovci jsou ohroženy nejen lodě, ale také ropné plošiny. Pokud je nahlášen ledovec v kolizním kurzu, jsou zapojeny silné lodě, které ledovec odtlačí nebo odtáhnou z jeho dráhy. Největším vývozním artiklem Grónska jsou ryby, v menší míře to jsou drahé kovy a rudy, které se zde těží. Kromě ryb zde jedí kde co včetně ptáků. Zjevně zde žijí i sobi a další dobytek. Z kůže tuleňů si stavěli místní kajaky a šili z nich oblečení. Národním jídlem je něco jako „guláš“ – není přesný recept, co to má obsahovat, ale vždycky tam je nějaké maso nebo směs mas, obilniny, a možná i brambora. Pro zahřátí se zde pije grónská káva, což je horké kafe, do kterého se dává rum, Gran Marnier, Kahlua a šlehačka. Před podáváním se to celé flambuje whisky. Úplně vidím, že po tomto drinku mi bude vše úplně fuk – jestli prší nebo je zima…. Zdejší hlavní bohyní je bohyně moří Sedna, která bere a dává veškerá zvířata, které Gróňané loví. Pokud se jí zacuchají vlasy, tak se rozzlobí a odmítne zvířata poskytnout. Pak se musí šaman ponořit do vod oceánu (zjevně psychicky, protože fyzicky by to nemusel zvládnout) a rozčesat její kadeře. Pak prý bohyně uvolní zvířata. No, na Wikině najdete určitě hromadu zajímavých informací, já dávám jen to, co mi dneska řekl ten uspávač hadů, kterého druhý nosič nemá rád. Náhodou dneska byl velmi vtipný, když vytvářel citoslovce nárazu při výkladu ledovců a jejich vztahu s loděmi jako Titanik. Pak si můj nosič dal drink, hodil na pokoj další zásobu vody a pak si užíval hudební vystoupení piana a houslí v centrálním baru. Na dvanáctou se měl sejít s druhým nosičem, který měl v plánu jít konečně do posilky. Asi o půl dvanácté jsme se dozvěděli, že druhý nosič se od rána nehnul z místa, kde jsme ho zanechali. Prý se tam krásně spalo. Pak následoval oběd a pak zase spánek, tentokrát v kajutce. Já nevím, ale oni snad úplně celou dovču prospí. Po četbě se vyvalili na večeři, kde pokecali s místní průzkumnicí. Po návratu do kajutky zjistili, že obdrželi lístky na exkurze v Nuuk. Bohužel se dvě exkurze křížily v čase, i když si jasně pamatuju, že na to můj nosič upozorňoval, když se objednávala ta druhá. Takže se můj nosič sebral a odhopsal na exkurze to vyřešit. Když se vrátil, tak nám řekl, že bohužel přesuny nejsou možné, protože po oba dva dny jsou lodní výlety plně obsazené a výlety busem jsou jenom dopoledne. Přesunutí naší kajuty na odpolední loď by znamenalo, že by museli přesunout někoho z odpoledne na ráno a mohla by vzniknout stejná situace. Další možností je zrušit jeden z výletů. Nakonec bylo po rodinné radě rozhodnuto, že se Dvojka rozdělí a jeden pojede na loď a druhý na bus výlet. Můj nosič zase odhopkal, aby to vyřešil. Za chvíli se vrátil (stále s obálkou v ruce), že mu řekli, že už to zrušit nejde, protože je moc pozdě. Vzhledem k tomu, že tomuto pracovníkovi došlo, že chyba není na naší straně, tak slíbil, že to probere s vedoucím a že se nám ozvou. Asi za 40 minut volali, že jsme byli přesunuti na jednom z výletů a můžeme se zúčastnit všech. Ono to vypadá, že tahle plavba je faaakt prokletá. Teď už jen doufám, že ji přežijeme. Všechno vypadalo, že večer bude probíhat klasicky – četba, čučení na navigační informace a nuda. To probíhalo až do půl dvanácté. Pak mě Dvojka sprostě vytrhla z odpočívání a vyvlekla mě ven na 14. palubu, abych si užil půlnoční sluníčko. Obloha byla jak vymetená, teplota a vítr byly stejné jako přes den, což je zajímavé, a kromě nás tam pobíhalo pár dalších magorů s foťáky. Udělali jsme pár fotek a vrátili se zpět do kajuty. Ještě kolem jedné ráno vykoukl můj nosič na balkon, zda se situace nějak zásadně nezměnila – bylo trošku temněji, ale pořád bylo dost světlo. Tak aspoň nějaké vzrůšo.

Počasí

V deníčku psali, že má být něco mezi 4 a 6 stupni a různorodé počasí. Tak zas tak různorodé to nebylo: až do pozdního odpoledne jsme jeli v mlze a volali velryby. Kolem půl osmé večer sprchlo a kolem osmé se místně protrhla obloha, abychom viděli malý kousek moře, kam svítí sluníčko. Do devíti večer se krásně vyčasilo a svítilo sluníčko – jak má na dovolené svítit.

Kroky: 7 158 (13 poschodí) / 3 051 (ale možná je to špatně, protože umřely hodinky)

Den 8 – na moři

Ráno bylo zase klasické – zataženo, mírný vítr a nuda. Dvojka se dala dokupy, nasnídala, početla si (někteří si schrupli) a pak jsme zašli na přednášku o úžině Prince Christiana (Prince Christian Sund) a Paamiutu, kam jedeme. Na úvod jsme se dozvěděli, že předchozí den z Grónska odjel dánský královský pár, který má 4 děti a jsou spolu 20 let. Poznali se v baru v Austrálii a královna je původem ze skotské rodiny. Takový mišmaš. Dvě z dětí mají grónská jména, takže v Grónsku jsou prý velmi oblíbení. Ani to však nezabránilo útoku – na královnu zaútočil invalidní elektrický vozík. A pak už jen zase informace o Grónsku – původní obyvatelé přišli asi před 4 000 lety z Ruska přes severní Kanadu. Každá oblast, kudy prošli, má svoje nářečí a souhrnně se těmto národům říká Inuité (prý žádní Eskymáci a už vůbec ne Nanuci). Asi před tisícem let se do Grónska přihnali Vikingové, kteří to po 500 letech kvůli malé době ledové vzdali. Název Greenland (Zelená země) je od Vikingů a jednalo se o propagační tah zdejšího vůdce, aby nalákal víc lidí. Po objevení Ameriky se Grónsko stalo nezajímavé a bylo mimo nové obchodní trasy. Také jsme se dozvěděli, že v loňském roce proběhly dvě obdobné plavby – jedna plavba byla ohledně počasí naprosto příšerná a vůbec nebylo možné vplout do úžiny, na druhé plavbě bylo 12 stupňů, slunečno a všechno vypadalo jako z nejlepší promo materiálů. Tak snad se nám naše plavba povede a něco uvidíme. Paamiut je malé městečko, kam jezdí pouze velmi malé a luxusní výletní lodě se 400 pasažéry. A teď se tam navalíme my, násobek celkového počtu obyvatel a šestinásobek těchto malých lodí. Na břeh se budeme tendrovat, protože nemají přístavní molo pro loď naší velikosti. Dvojka si už před přednáškou vyzvedla lístky na tender na druhý den. Na první je nepotřebují, protože pojedou na exkurzi. Vzhledem k tomu, že tohle je neplánovaná zastávka, jediná exkurze, která je dostupná, je procházka po městě s místním obyvatelem jako průvodcem. Rozhodně to bude stát zato. Prý zdejší oblast místo, kde se nejvíce vyskytují velryby, tak třeba budeme mít štěstí. Po přednášce jsme se zase usadili v baru, natankovali jsme nějaké drinky a pak zase pohodička, obídek a odpočinek. Po obědě jsme se stavili v baru na drink, jenže si nás nikdo moc nevšímal – siesta. Tak jsme zašli do jiného baru, kde si Dvojka objednala přímo na baru. Bohužel se obsluha nějak mentálně zasekla, objednávku asi 3 ověřovala a zapisovala, až Dvojka měla jen 15 minut na vypití ledových drinků (tříšť) předtím, než začne přednáška té šílené anglické vědkyně. Tentokrát byla přednáška na téma SETI (Searching for Extraterrestial Intelligence) – hledání mimozemského života. Část přednášky zabrala Drakeova rovnice, která neměla za úkol něco vypočítat, ale přivést lidstvo k debatě o životě na jiné planetě a hlavně vzbudit zájem o tento obor. Pak jsme se naučili, jakými způsoby se zjišťuje přítomnost planet u hvězd a jak se měří hvězdy, aby se zjistilo, zda mají planety v životaschopné oblasti (vzdálenost od hvězdy). Jako poslední jsme se dozvěděli, čím se nyní kouká na hvězdy a také informaci, že největší teleskop mají Číňané a že v roce 2020 ohlásili, že našli mimozemský život. Pak jsme se vydali na kajutku, kde zase bylo počteníčko, odpočinek a válečka až do večeře. Během večeře jsme viděli náš první ledovec. Nebyl to žádný obr, ale když si člověk představí, že 70 – 90 % je pod povrchem, a navíc v jaké byl blízkosti, tak trošku zamrazí. Zejména, když většinu dne houkáme kvůli mlze. Jeden by myslel, že přilákáme velryby… Místo toho připlave ledovec. Pak jsme se prošli po lodi a Dvojka dumala, co si nakoupí za přebytkové peníze ze zrušených výletů. Zašli jsme do levné šperkárny, kde mají Swarovskiho. Bohužel ten dělá své šperky ve stříbře, což můj nosič nesnáší. Dostali jsme poukaz na 200 EUR do drahé šperkárny a teprve tam nám došlo proč: valná většina šperků je vyrobena s diamanty. Je tam obrovský výběr a mají krásné kusy od firmy Effy z New Yorku. Výhodou těchto šperků je, že mají doživotní servis a když se nositeli šperk omrzí, může si ho na jiné lodi jiné lodní společnosti vyměnit. V případě výměny se doplácí jen rozdíl mezi původní cenou a cenou nového šperku. Stejně tak to mají se servisem, který také poskytují doživotně vč. úpravy šperků. Sice moc na šperky nejsem, ale jejich panteří kolekce je opravdu krásná. Prodavač tam pořád mému nosiči cpal nějaké prsteny na ruce a musím říct, že když se objevil na prstu obří had se smaragdovýma očima, byla to krása. Co tak krásné nebylo, byla cena, protože necelé 4 000 EUR je prostě hodně. A pak už jsme to zabalili a šlo se na pokojíček, kde se Dvojka připravovala na zítřejší dva výlety.

Počasí

Dle deníčku má být dnes 4-6 stupňů a jakékoliv počasí. Ráno bylo zataženo a během dne zase padla mlha.

Kroky: 5 966 / 5 250

Den 9 – Nuuk, Grónsko

Ráno se vstávalo po šesté hodině, aby se všichni dali dokupy, zašlo se na snídani, odpočinulo, sbalilo a krátce po osmé jsme mohli do divadla na odvedení na exkurzi. Začali jsme výletem autobusem po městě a okolí. Při vystupování se zase prokázala nátura některých lidí: můj nosič dostal při vystupování nejprve přednost od staršího Itala a pak se chtěl zařadit za něj, to se tam ale nacpala nějaká vysoká ženská. Tak jsme se zařadili za ni, ale neomalená Italka (asi do páru s tím pánem před námi) do nás normálně loktem vrazila. Bába jedna. Pak šly báby dolů tak pomalu, že se téměř zastavilo vystupování lidí. Kéž bych mohl nadávat sprostě. Druhý nosič měl obdobný zážitek s Frantíkem. Pustil před sebe galantně ženskou a když se chtěl zařadit za ni, tak ho její manžel kopl do kotníku a předběhl. Oba národy se tváří bůhví co nejsou a přitom to jsou vidláci horší než u nás. Tohle není poprvé, co to Dvojka zkonstatovala. I tak se mému nosiči povedlo být první v busu. Naložili nás do 2 autobusů a protože jsme měli technické potíže, které se řešily asi 15 minut, tak jsme se nikde s vedlejším busem nepromíchali a nepřekáželi si. Byli jsme ve skupině s Frantíky a celkem to šlo. Jako průvodce jsme měli mladého Inuitu, studenta psychologie, který si přivydělává mnoha způsoby. V Grónsku dostávají studenti při studiu vysoké školy podporu 4 000 DKK ročně, za což se prý dá přežít. V Grónsku jsou 4 univerzity a pokud si člověk nevybere obor, může studovat v Dánsku. Za studiem se zde dojíždí a je zvykem si mezi střední školou a univerzitou udělat rok (studijního) volna v zahraničí. Od mala se učí Gróňané svůj jazyk, který je jedním z nářečí Inuitů. Když se dostanou na základní školu (6 let), začínají studovat dánštinu, po dalších 2 letech je jim přidána angličtina. Takže většina Gróňanů mluví 3 jazyky a ten, kdo vystudoval univerzitu, tak si většinou přidá ještě jeden. V hlavním městě Nuuk žije asi 20 000 obyvatel z celkového počtu 68 000 na celém kontinentu. Domečky jsou různě barevné a kdysi měly barvy svůj význam – červené byly obchody, kostely, vláda a pošta, modré byly zpracovatelé ryb, žluté nemocnice a lékárny, černé policie a zelené byly telekomunikace. Dneska je to jedno, každý si barví baráček tak, jak se mu líbí. Nakonec jsme se projeli centrem města, kde jsme vyložili pár lidí a vrátili se do přístavu. Protože jsme měli ještě hodinu čas, tak jsme hupli na loďku, že si dáme čaj a odskočíme si. Vrhli jsme se do baru, objednali si čaj a horkou čokoládu, můj nosič nabagroval muffina a sladkou housku a ohřívali jsme se. Jakmile druhý nosič ochutnal svoji horkou čokoládu, ksichtík se mu zkroutil tak, že by se lekl i zdejší Tupilak, což je duch, kterého vyřezávají místní od minulého století z různých kostí a parohů. Za chvilku přiběhla servírka a strašně se omlouvala a sápala se po horké čokoládě, že ji odnese. Došlo totiž k mýlce a do horké čokolády byla přidána brandy. Druhý nosič se o čokoládu začal přetahovat, že to zvládne a dopije to. Tak slečna chvíli koukala a říkala, že přinese čokoládou novou, čistou. Takže v jednu chvíli jsme tam měli 2 horké čokolády. Dle druhého nosiče je štěstí, že tam byl ten muffin, který použil na proložení. Při sklízení se slečna pořád omlouvala a usmívala a s druhým nosičem se shodli, že dávat do čokolády brandy je hnus. Když se tam dá Baileys nebo whisky, tak to jde, ale brandy je hnus. Po vypití a snězení všeho, co šlo jsme se šli usadit do divadla, abychom se moc nerozehřáli v baru. V divadle je totiž o několik stupňů chladněji. A pak jsme čekali a čekali a nakonec nás vzali s 20 minutovým zpožděním na malé taxi loďky po 12 ks na výlet. Kdyby furt nepršelo, mohl to být krásný výlet, barevné domečky na útesech, hejna ptáků kolem….. takhle jsme byli rádi, že jsme zastavili u vodopádu, který je 62 metrů vysoký, napájí ho ledovec na hoře Sermitsiaq. Tato hora je 1 200 metrů vysoká, je součástí malého ostrova stejného jména a její vrcholek je oblíbené místo pro konání svatebního obřadu. A buďto to vylezete, nebo se tam necháte dopravit helikoptérou. Jedna z exkurzí byla let helikoptérou právě k této hoře, ale vzhledem k počasí byly tyto výlety odloženy na odpoledne nebo druhý den. My jsme po návštěvě tohoto vodopádu vyrazili hledat ledovce. No, nemuseli jsme tak daleko, protože v přístavu se jeden válí. Můj nosič se zeptal průvodkyně, jestli si ten ledovec do přístavu dotáhli, aby měli atrakci. Tak prý ne, prý ho tam zavál vítr. My jsme po nějaké době našli pár ledovců a udělali si kolem kolečko, abychom si ho mohli vyfotit. Také jsme se dozvěděli, že tento bílý ledovec je 5 000 let starý a jedná se o sněhovou čepici. Ledovce mají různé tvary a barvičky a jakmile se obrátí, což občas dělají, tak je spodní část většinou krásně tvarovaná a modrá od mořských vln. Tak se pozná horní a spodní část. Také jsme se dozvěděli, že z nedaleké hory byly odebrány vzorky kamene a bylo zjištěno, že jsou 3,6 miliardy let staré. Jedná se o druhý nejstarší kámen na světě, takže Grónsko je tady zjevně už velmi dlouho. Také padl dotaz na jídlo, protože se předpokládalo, že se jedí hlavně ryby. Tak prý ne, jí se tuleni a kde co dalšího jako sobi, pižmoni apod. Na dotaz, jak chutná tuleň jsme dostali odpověď, že to má specifickou chuť a je to jako červené maso. Na dovolenou jezdí Gróňani na stejná místa, jako naši – Řecko, Španělsko, Itálie…. Prostě teplo. Dle průvodkyně bylo loňské a letošní léto nejstudenější za posledních několik let. Většinou v létě nebývá po sněhu ani památky, ale letos jsou na úbočí fjordů stále viditelné fleky sněhu. Většinou mají kolem 12 stupňů, což je velmi příjemná teplota. Loni se prý uvolnilo velké množství ledovců a jak bylo chladno, tak nestihly roztát, takže lodě nemohly nějakou dobu na moře, protože všude byl led. Také jsme zjišťovali, jak řeší mořskou nemoc, přeci jen tady má každý člun nebo loďku a na moře vyjíždí po celý rok, protože zátoky nezamrzají. Údajně funguje to, že když je člověku špatně na zvracení kvůli mořské nemoci, musí se to polknout a pak už člověk mořskou nemoc nemá. Dušoval se tím i kapitán, který anglicky neumí. Tak nevím…. Také jsme se ptali na velryby. Běžně tu je hodně velryb, ale jak se změnilo počasí a je ošklivě, tak se prý schovávají v zátočinách. Cestou zpět jsme zahlédli hromadu bílých kuliček na zemi. Tak to nejsou bílé pralinky pro trolly, jako mají Islanďani marshmallows, ale jsou to radiokomunikační zařízení, aby byl všude ve fjordech signál. Hned vedle stojí místní vězení, kde je nyní necelá stovka chovanců a mají volný režim. Přes den mohou volně ven a večer se pak musí vrátit zpět do budovy. Nuuk se připravuje na rozvoj turismu a všude je vidět stavební horečka. Jednou z výrazných staveb je jakoby část mostu, který se klene z jednoho srázu nad moře. Jedná se o naváděcí světla pro novou přistávací dráhu pro mezinárodní lety, kterou Grónsko buduje. Otevírat se má tento listopad a všichni si slibují, že to velmi rozvine turismus. Nyní má Grónsko jen 950m dráhu, která je pro cestování téměř k ničemu. Nově bude mít dráha 3 km a tam už může přistát něco většího.  Také jsme cestou viděli zdejší Beverly Hills, kde jeden dům stojí 2 miliony EUR. Domy jsou na útesu a mají výhled na jedinou zdejší „pláž“. Grónsko žádné pláže nemá, jen na tomto místě se břeh postupně svažuje, takže to vypadá jako hezká zátočina. Tak jsme se zeptali, jestli chodí plavat. Zdejší lidé jsou asi šílení, protože průvodkyně nám ukázala fotku, kde plave ve vodě a drží se maličkého ledovce o velikosti velkého plážového míče (10 % celkové velikosti). Voda má prý v létě 3 stupně a v zimě 0. Průvodkyně prý leze do vody jak v létě, tak v zimě. Blázen, tam by mě nikdo nedostal, stačilo, že jsem zmokl. Což nebylo to nejhorší, co se mi stalo. Na našem výletě byly totiž dvě šílené Italky, které si sedly zvlášť a vedle mě a mého nosiče seděla bába šílená instagramová nebo blogovací, která celou dobu natáčela video, něco žvanila a kvákala a několikrát si na mě sedla. Takže kdybyste chtěli vědět, jaké to je mít čumáček zabořený v něčím zadku, tak vám to můžu říct, je to fuj. Bába furt lítala sem a tam a nejvtipnější bylo, že se chtěla furt na něco ptát a uměla jen italsky. Zajímavé bylo to, že ani zbytek grupy (celkem 4 ks) neuměl anglicky ani slovo. Zato můj nosič, německý pár vepředu a anglický pár za námi si s průvodkyní celkem pokecali. No a pak už jsme vylezli ven z loďky a mrkli do suvenýrů, které jsou rovnou u brány vedle naší lodi. Mají tam moc hezké věci, ale když jsme viděli ty cenovky, tak nás málem báclo. My víme, že ruční práce je drahá, ale takhle? Např. maličké náušnice ve tvaru hlavy zvířete (myslím, že to byla kočka nebo lachtan) vyrobené z mrožího klu ve velikosti hrášku (jo, to malý zelený, ne celý lusk) stály 54 EUR. Nebo Tupilak vyrobený také z nějaké kosti velikosti poloviny propisky za 250 DKK. To nejsou ceny, které by se nám líbily. Dvojka něco plácala o Karibiku a o tamních „levných“ drahých ostrovech. No, zítra prý jdeme do města, tak uvidíme. Po návratu se Dvojka převlékla, šla se nacpat a nás s Rendou nechala odpočívat v teple. Naštěstí se za chvíli vrátili, aby se váleli, jako my. Pak se vydali ještě na lehčí večeři, odpočívali, občas vykoukli ven a plánovali následující den. Protože jsme měli být v divadle brzy, šlo se také brzy spát.

Počasí

Dle deníčku má být dnes 3-5 stupňů, zataženo a pršet. Bohužel se tato předpověď vyplnila. Celý den pršelo, ne žádná tropická sprcha, ale menší vytrvalé poctivé a nekončící pršení.

Kroky: 11 149 (30 pater) / 6 798

Den 10 – Nuuk, Grónsko

Ráno začala aktivita před šestou hodinou ranní, protože v 7:45 byl čas začátku exkurze. Dvojka se připravila den předem, takže to v pohodě zvládla a v divadle jsme byli o něco dříve. Alespoň jsme mohli koukat, v kolik začínaly první exkurze. Tak na první exkurzi museli být lidé v divadle v 6:45. FUJ! Velké FUJ! A ještě jednou FUJ! Naštěstí nám počasí přálo, sice bylo zataženo, ale mlha zmizela a my jsme konečně viděli kopec, který se rozkládá za zálivem, kde kotvíme. Během snídaně se trošku vznesla mlha z moře, ale pořád jí bylo méně, než předchozí den. Před lodí nás naložili do autobusu, což bylo divné, protože včera jsme byli na výletě lodí a nastupovali přímo v přístavu. On tady žádný jiný stejně asi není. Alespoň ne pro turisty. No, tak to bylo tak, že nás naložili do busu, a převezli nás 300 m na konec mola, kde kotvíme k výletní lodi. Všichni na to dost čuměli, protože v Akureyri jsme šli asi 15 minut, než jsme došli k lodi. Buď se tady víc bojí nebo to bylo tím, že na molu pracovaly menší jeřáby a přenášely náklady do/z lodí. A pak už jsme se dostali na loďku, kde nás bylo stejně, jako sedadel dole. Přišel průvodce, řekl nějaké základní informace vč. toho, že můžeme během plavby ven na palubu a odešel. Za ním se okamžitě nahnal dav lidí ven, aby mohli všichni fotit. Já s nosičem jsme se ubytovali na můstku a koukali, jak vyplouváme a trošku jsme plkali s průvodcem a pilotem a někým dalším, kdo mohl být kapitán nebo lodník, ale každopádně nemluvil anglicky. Je zajímavé, jak tyhle „mořské vlky“ lehce poznáte – jsou drobní, štíhlí, ošlehaní větrem, mají kulatý scvrklý obličej a určitě jim bylo 50. Během plkání s průvodcem jsme se zeptali, jestli mají v jejich řeči „ř“. Můj nosič to musel asi 3x opakovat, a nakonec bylo zkonstatováno, že ne. Pokud tedy nějací Inuité mají „ř“, tak ti grónští to nejsou, možná ti kanadští. Z přístavu jsme se vydali rovnou k ledovci, který během noci připlaval – včera tam nebyl. Chvíli jsme u něho stáli, všichni si ho fotili jak zběsilí, a ještě jsme taky fotili záliv a městečko, protože zrovna vylezlo sluníčko. Nutno uznat, že jak slunce vyleze, tak veselé barvy na domečcích se ještě víc rozsvítí a moře získává krásnou modrou barvu. Pak jsme popopluli kousek vedle a zase zastavili motory. V okolí je hodně fjordů, kde žijí velryby (keporkak a kosatka) a hromada tuleňů. Bohužel tuleni se schovávají ve vodě, zejména při provozu, který zde vládne. Jsou loveni lidmi, proto ví, že když uslyší loď, mají se schovat. Velryby se zase schovávají před kosatkami a kosatky mají taky rády klid. Dá se tu pozorovat ptactvo a ledovce. Trošku jsme se placatili kolem Nuuku a asi za hodinu a půl jsme se vrátili zpět. Dovedu si představit, že kdybychom měli celý den, tak se dostaneme na krásná místa, kde budou zajímavé věci (ledovce, velryby, tuleni…). Po vystoupení z lodi jsme se kolem naší lodi vydali do centra města. Centrum města je vlastně na druhé straně kopečku/výběžku. Cestou jsme koukali, jak hodně se tady staví. Také jsme si všimli, že jen málo míst je označených jinak než místními názvy. Protože můj nosič včera zjistil, že mu teče do bot – a tím myslím fyzicky, ne duševně, protože to má celý život, tak se řeklo, že když bude příležitost, tak si koupí nové botky. Večer předtím proběhl průzkum trhu na internetu, zda tu jsou nějaké sportovní potřeby, kde by prodávali boty, které se dají vzít na celodenní túru na ledovec. Bylo zjištěno, že ano a dokonce byla zjištěna cena. Mého nosiče to tak rozčílilo, že žbrblal ještě hodinu. Jednalo se o nejmenovanou americkou značku, kde hraje roli sever a stěna/obličej. Na webu byl nalezen obchod, který zde má pobočku, a tam byly dané botičky za 4 700 Kč. To přišlo Dvojce trošku moc, tak se mrkla na web výrobce. Tam byly ty samé botičky za 2 600 Kč. Bylo rozhodnuto, že tak předražené boty kupovat nebudeme. Jen pro jistotu se mrkli na české stránky výrobce a hádejte co. Tam byly „jen“ za 4 200 Kč! Takže když se to vezme z nadhledu, tak tenhle předražený kus ledu není zas o tolik dražší, než naše země uprostřed Evropy. Já nevím, že to našinci platí, takové nehorázné ceny. To je levněji i na Islandu než v Čechách. Aspoň, co se bot týká. Každopádně během hledání Tupilaka, který by se nám líbil, byla nalezena prodejna sportovních potřeb, před kterou byly vystaveny boty ve slevě. Ještě, že má můj nosič tak mrňavou nohu, že si může kupovat boty ve výprodeji. Měli tam krásné trekové celokožené nepromokavé botičky se slevou 50 %. Značka nám nic neřekla, ale boty sedly, tak se vzaly. Takže za 1 300 Kč jsme celý zbytek dne nosili krabici s italskými trekovkami. Než jsme my nakoupili boty, tak druhá polovina týmu prolezla místní pekárnu. Pořídila foccacciu, která spíš byla pizza s rajčaty, omáčkou a kořením a pak místní sladký gronský koblih, který byl spíš naše vánočka s kandovaným ovocem a rozinkami. Pak jsme prolezli jsme všechny prodejny pro turisty, co jsme našli směrem k druhé straně města. Ve většině prodejen nabízeli to samé – věci z tuleních kůží, ruční výrobky místních lidí a různé šílené plyšáky. Některé věci byly nádherné, ale většina z nich byla opravdu drahá. Nakonec jsme dorazili na druhou stranu výběžku/města, kde je původní místo osady. Je tam kostel a socha na kopci a socha ve vodě a každého tam vozí. Tam se můj nosič se mnou a s krabicí s botami potloukal jako jediný po pláži a sbíral kamínky. Nechci mít blbé připomínky, když mě nosí, ale musím říct, že jsem se trošku styděl, jak jsme tam šli s tou krabicí a hledali oblázky. Nevím, jestli si lidi víc fotili tu sochu ve vodě nebo nás, protože nikdo jiný na pláži nebyl. Alespoň, že nosič není zbabělec a strčil ruku do oceánu. Je to studený, studenější než potok, který teče vedle a určitě se jedná o vodu z nějakého ledovce nebo sněhového zbytku, která tam stéká. Pak jsme se snažili dostat do domečku s poštou Santa Klause, ale místo toho jsme našli místní muzeum. Muzeum nám bylo doporučeno a rozhodně by stálo za zhlédnutí. Bohužel nás začínal trošku tlačit čas, protože jsme ještě neměli ani jednoho Tupilaka a navíc jsme pořád dumali, kde nacpat do hlavy tuleně. Cestou zpět se nám podařilo najít infocentrum, které spíš bylo prodejnou místních výrobců. Bylo tam všechno možné vč. mýdel, koření, knížek, a jiných turistických blbin. Třetinu všech věci zabíraly výrobky z kůží, měli tam nádherné boty, rukavice a kabáty. Nevím, proč si můj nosič nevzal jedny ty chlupatiny na nohy, mohla být v Praze sranda. Měli tam i vekou vitrínu s Tupilaky a jinými postavičkami a zvířátky, která tvoří místní výrobci. Čekal jsem, že si pořídíme něco pořádného, aspoň kabát nebo velkou sochu za obří peníze. No, tak nic. Nosič si vybral snad nejmenšího Tupilaka, co měli, a zjišťoval, z čeho to je. Prodavačka odpověděla, že z rohu soba. Tmavé postavičky Inuitů a zvířátka byly vyřezané z tmavého mastku, což je místní kámen. Moc se nám to nezdálo, tak jsme vzali jen Tupilaka. Cestou k pokladně se ještě vzaly nějaké nesmysly a u kasy si nosič všiml, že mají kameny neopracované. Tak si tam tři vylovil a koupil. Asi to nebudu komentovat, ale kupovat v turistickém obchodě kameny mi přijde šílené. Druhý nosič to po pár minutách vzdal a šel ven na lavičku. Když jsme tam dohopkali, tvářil se nenadšeně, ale celkem v pohodě. Renda nadšený nebyl vůbec, protože ho jeho nosič mačkal o lavičku. Mého nosiče napadlo, že by chtělo podpořit místní výrobce trošku víc, tak mě hodil na lavičku k druhému nosiči a odhopkal zpět do obchodu. Tam si vybral ještě nějaké postavičky z přírodních materiálů. Prodavačka se ptala, odkud je, když zboží markovala, protože ne všechno se může vézt všude. Nosič se trošku vyděsil, že tam je něco z velryby. Ale ne, byla to jen tulení a liščí srst. Prodavačka nosiče informovala, že do USA je zakázáno vozit tulení srst, takže se jen chtěla ujistit, protože nedaleko nás je na moři ukotvená loď, která do USA jede. Pak jsme se vydali na cestu zpět a pořád dumali, jestli máme všichni všechno pro všechny. Nakonec jsme ještě vlezli do dalších obchodů a zase nakupovali. Cestou jsme hledali také tu restauraci, kde by mohli mít tuleně, ale žádné vývěsní štíty na nic nelákaly. Jediné upoutávky byly na kavárny a kuřecí restauraci. Také jsme zašli do místního obchodu, ale tam nás také nic nezaujalo, takže jsme tam nic nekoupili. V přístavu jsme ještě radši 2x vlezli do suvenýrů a taky tam nakupovali. Tak já nevím, jestli tu jsme na očumování přírody nebo nakupování. Po návratu na loď jsme zjistili, že někteří neumí barvy a místo, abychom označili kajutku k úklidu, byla celý den označena jako nevstupovat. Nevadí, holt bude jen večerní úklid. A pak už jsme jen pozorovali pohyb venku, jak lodě jezdí sem a tam a Dvojka se válela a říkala, že je bolí nožičky. To jsem zvědavý, co budou říkat zítra, kdy půjdou na pěší exkurzi a oba budou mít nové boty. Bude sranda. A abyste se nenudili, naskenoval jsem vám grónský slovníček.

Počasí

Dle deníčku mělo dnes být 4 – 6 zataženo a pršet. Naštěstí se teplota zvedla na 8 a dopoledne chvíli vylezlo sluníčko, takže bylo super.

Kroky: 17 766 (23 poschodí) / 14 502

Den 11 – Paamiut, Grónsko / Na moři

Ráno začalo být v kajutce živo kolem šesté hodiny. Dvojka vyhlédla na balkónek, který byl celý mokrý. Vzhledem k tomu, že nic nehoupalo a byl klid, tak muselo celkem obstojně pršet a ještě trošku foukat. Dvojka si připravila věci, částečně se nastrašila do výletního a skočila si na snídani. Při návratu začala řešit, co si vezme za pláštěnky a vrstvy, když se v 8 hodin ozvalo hlášení. Bohužel došlo k posunu ledu takovým způsobem, že přístav je zablokován a není možné se do města dostat. Takže v době, kdy se už mělo tendrovat na pobřeží, tak bylo rozhodnuto, že nic nebude. Sice informace zněla tak, jako že tam nebudeme dneska, ale jakmile jsme se dali do pohybu, tak bylo jasné, že se tam nedostaneme ani zítra. Chvíli jsme pozorovali ledovce a kry, které jsme míjeli, pokud tedy byly viditelné v mlze. Následně se Dvojka sebrala a šla si sednout do baru. Změnu plánů oslavila horkou čokoládou a nealko pitím. Přitom pozorovala lidi, kteří buď hlášení přeslechli nebo ignorovali a vesele se valili do divadla na výlety. O půl desáté bylo hlášení zopakováno (zase ve všech jazycích, které tu řeší) a v deset se otevřely obchody, takže jsme šli nakupovat. Pak se třídily fotky, baštil oběd, četly knížky, prostě námořní pohoda. To jsem zvědavý, kdy se dostaneme ven, abych se pobavil, jak Dvojka zvládne nové botičky. Odpoledne probíhalo také v poklidném módu. Kapitán oznámil, že vzhledem k tomu, že ráno se nepodařilo dostat do Paamiutu a hrozilo, že by tam loď uvízla, se ruší i zastávka následující den. A protože úžina Prince Christiana je také obklopena ledem, tak neuvidíme ani ji. Bohužel nelze zastavit ani v jiném místě v Grónsku a islandské přístavy jsou plné. Takže teď strávíme 5 dní na moři a do Reykjavíku připlujeme dle plavebního plánu. Jako kompenzaci dostala každá kajuta 100 EUR jako nevratný depozit. Dvojka se rozhodla zase odpočívat, takže jsme tvrdli na kajutě. Jediným pozitivem je, že byly zahlédnuty 2 velryby, které pluly kolem na sever.

Počasí

Podle deníčku mělo být 4 – 5 stupňů, zataženo a pršet. To platilo celé dopoledne, kolem poledne se trošku rozsvítilo a dokonce jsme zahlédli sluníčko. A jako tradičně se odpoledne počasí zlepšilo a navečer jsme viděli modré nebe.

Kroky: 5 277 / 3 593

Den 12 – na moři

Ráno se vstávalo na několikrát, ale nakonec se po sedmé vyvalili a dali dokupy, abychom absolvovali klasické kolečko: sprcha, snídaně, četba… Po desáté hodině jsme se vydali na přednášku o pilotech, kotvení a vůbec všemu kolem. Přednáška začala informacemi o pilotech. Pilotem se může stát velmi zkušený kapitán na mezinárodních lodích, který už nechce dále cestovat po oceánech, ale rád zůstane v daném přístavu. Než se stane pilotem, musí projít náročným školením o veškerých detailech daného přístavu. Piloti se specializují na jeden přístav a nebývá zvykem, aby měli osvědčení na více přístavů. Nástup a výstup pilota na loď je velmi nebezpečný a občas se stávají nehody. Pilot musí do na loď vyšplhat po žebříku i v případě, že jsou vlny a bouře, takže musí být fyzicky dobře připraven. Po nástupu na můstek kapitánovi lodě radí. Pokud to situace vyžaduje a není čas konzultovat, přebírá po dohodě pilot velení nad lodí. Občas se stane (zejména při vyplutí z přístavu), že nelze pilota vyložit z lodi. V těchto případech prostě pilot zůstane na lodi a z dalšího přístavu letí domů letadlem. Občas se to stává při vyplutí z přístavů Evropy a přeplavbě Lamanšského průlivu, kde bývají občas velmi špatné povětrnostní podmínky. Když kontejnerová loď proplouvá úzkými prostory nebo dokuje, jsou používány vlečné čluny. Naše loďka je velmi lehoučká a je proto lehce ovladatelná, kontejnerové lodě jsou těžké a proto je občas nutné používat vlečné čluny. Čluny jsou velmi silné a mohou loď buď vléct nebo tlačit. Místa pro tlačení jsou značena („TUG“). Loď je k molu kotvena silnými lany. Protože hodit takové těžké lano na vzdálenost k molu z lodi není v lidských možnostech, je k těmto lanům přivázáno lano tenčí, lehčí a na konci má „opičí pěst“. Buď se jedná o speciálně vytvořený uzel nebo novější verzi zátěže v plastovém obalu na konci tenkého lana. Pak se lano přitáhne a nasadí na pachole. Poslední dva roky je největší kontejnerovou přepravní společností MSC a druhý je Maersk. Na standardní kontejnerovou loď se vejde 20 000 kontejnerů TFU (dvacetistopý kontejner, to je ten poloviční, než je ten velký). Všechny kontejnery jsou standardizované, mají stejné ukotvení a všechny jsou identifikovány jedinečným číslem. Kontejnerová přeprava je zlom v globalizaci a díky ní se veškerá přeprava zboží několikanásobně urychlila. Některé nejmodernější přístavy jsou již plně automatizované a vyložení zboží z lodi je záležitost hodin a ne dní jako dřív. Zároveň lze přepravovat zboží, které potřebuje speciální podmínky (chlazení, mražení nebo ohřev), protože některé kontejnery (většinou jsou bílé) mají ovladatelné teplotní nastavení. Původní skladovací budovy, které jsou ve velkých přístavech a stále stojí, jsou přetvářeny na galerie, prodejní místa, bydlení apod. Po přednášce zase proběhla klasika – odpočinek, obídek, bary, klídek a pohoda. Odpoledne to byla taky nuda, takže vlastně nemám pomalu co zapisovat.

Počasí

Dle deníčku měly být 3 – 4 stupně a zataženo. Ráno to vypadalo na déšť, ale během dne se vyčasilo na světle zataženo. Je zajímavé, kolik odstínů mraků a moře člověk pozná, když cestuje lodí po oceánu.

Kroky: 5 262 (8 pater) / 3 661

Den 13 – na moři

Během noci jsme s Rendou zaslechli, jak se nám v koupelně něco dáví. Bližším pohledem jsme zjistili, že druhý nosič dostal tu nejhorší nemoc – rýmičku. On teda o ní mluvil už den předtím, ale to nevypadalo tak špatně. Ráno ani nešel na snídani a nechával si celý den doručovat do kajutky pečivo a čajíčky a podobně. Nejhorší je, že jak byl zmatenej, tak zmátl i mého nosiče a tvrdil mu, že je o hodinu víc, protože nastal opět časový posun. Takže můj nosič zesmutněl, že nestihl přednášku o Golfském proudu, přeřídil si všechny hodinky na vybaveních a šel si sednout do baru na drink. Vypadá to, že došla máta. Místo klasického mojita (máta + limetka + led + slaďárna + soda) jsme na stoleček dostali něco zuřivě zeleného. Dle všeho tam místo máty byl peprmintový nebo mátový sirup. Vypadalo to hrozně, smrdělo to jak zelená, ale jinak asi dobrý, protože nosič to dal. Pak jsme šli na pokojíček, abychom sebrali talířek od snídaně a dovlekli něco k obědu. Tam si můj nosič všiml, že změna času sice bude, ale až o dnešní noci na tu další. Ach jo, někdy se prostě nedaří. No a pak už byla klasika – lítali jsme s nosičem sem a tam s čajíčkem, pak s preclíky, pak pro naše jídlo a pak konečně trošku odpočinku. Jestli chytne toho viráka i můj nosič, tak jsem v pytli, protože to pak budu furt sedět v kajutě jako Renda. Odpoledne byla zase nuda až do doby, než jsme se všichni dostali na večeři a ozvalo se nepředpokládané hlášení kapitána. Bohužel jídelna není nejlepší místo na poslouchání hlášení, protože tam pořád někdo s něčím mlátí a lomozí, ale i tak jsme zaslechli, že se podařilo získat nějaký čas navíc na pevnině. Večer jsme do kajutky dostali oznámení, že do Reykjavíku dorazíme o den dřív a budeme tam kotvit už od 20:30 a až do půlnoci budou shuttle busy zdarma. No, uvidíme, jak to bude vypadat, protože ten další den máme v plánu velký výlet. Každopádně dnešní noc začíná série časových posunů +1 hodina, abychom dohnali tu 3hodinovou změnu.

Počasí

Dle deníčku má být dnes 3 – 5 stupňů a všechno možné. Během noci se loď kvůli větru trošku rozhoupala, ale to některé spíš uspává, než budí. Během dne bylo vše stejné – loď se houpala, na moři byly místy krásné bílé čepičky a bylo zataženo s tmavě modrým mořem. Pozdě odpoledne se jako tradičně vyčasilo a až do půl desáté pařilo sluníčko a pak zalezlo za mraky.

Kroky: 6 088 (33 pater) / 924

Den 14 – na moři

Ráno se Dvojka vyvalila kolem půl sedmé původního času, takže kolem půl osmé nového. Dopolčo probíhalo klasicky – snídaně, četba, přednáška. Dnes byla přednáška o Reykjavíku. Dozvěděli jsme se, že v název města znamená „kouřící zátoka“ a před 200 lety tam bydlelo jen 3 000 lidí. Město je tedy relativně nové a moderní. Dnes tam bydlí 40 % všech obyvatel Islandu, kterých je celkem 360 000. Připočteme-li okolní města, která se pomalu stávají součástí Reykjavíku, bydlí tam 2/3 obyvatel. Pokud chcete jet místní MHD, musíte si stáhnout aplikaci a koupit si jízdenku předem. Z kotviště naší lodi je to do centra města asi hodinu pěšky, ale díky shuttle busům, které mají být zdarma, ušetříme čas i peníze. Město je výchozím bodem pro mnoho výletů a hlavně pak pro Golden Circle („zlatý okruh“). Během tohoto výletu pozná turista to nejlepší z Islandu – vodopády, gejzíry, vyhaslé vulkány, jezera a podobně. Pak jsme šli do baru vedle užít si trošku zábavy, protože se konala polární párty. Dokonce se dostavil sám vládce moří Poseidon. Zajímalo by mě, čím uplatili toho nebohého instrumentalistu z vedlejšího baru, že se převlékl do dámské noční košile, uvázali mu kolem těla světle modré prostěradlo, do ruky dali vidle a pak ho šoupli před lidi, ať si tu užije. Byl z toho dost vykulený, ale byl statečný a hodinu se nechával fotit s cestujícími. Dále jsme tam měli Inuity, ledního medvěda na speedu, tučňáka a Yettiho. No a pak obídek a pohodička. Pak proběhla večeře a zase pohodička. Už aby se někde kotvilo, nebo mě bací nudou.

Počasí

Podle deníčku mělo být 3-5 stupňů a zataženo. To se také vyplnilo, celý den bylo šedivo.

Kroky: 5 324 (19 pater) / 4 128

Den 15 – na moři / Reykjavík, Island

Ráno jsme se probudili do mlhy a loď zase vábila velryby. Bohužel za celý den jsme neviděli ani jednu, jen několik ptáků. Den proběhl úplně nudně jako vždycky, akorát můj nosič začal prskat taky. Takže Dvojka zase nakupovala, tentokrát léčiva. Naštěstí tu jsou slušně zásobeni a kromě antivirotik, která snědl druhý nosič, měli všechno, co bylo potřeba. No, tak snad zítra ten 9,5hodinový výlet nějak všichni přežijeme. V podvečer jsme očekávali nějaký krásný dlouhý vjezd do fjordu k Reykjavíku. Prd. Asi  o půl osmé se objevil první kousek pevniny a o hodinu později jsme již byli zakotveni. Reykjavík je v mělké zátoce, žádné fjordy a žádné vysoké hory kolem. Protože jsme zaparkovaní asi 5 km od centra, máme k dispozici shuttle bus. Tentokrát zdarma od přístavu. Dnes ho můžeme využít až do půlnoci. A následující 2 dny od 7 hodin ráno. Nachcípaná Dvojka se rozhodla, že na to peče a dnes nikam nejde, protože zítra to bude náročné tak jako tak. Takže nuuuudaaa.

Počasí

Dle deníčku se dnes oteplí – má být 12 – 13 stupňů a zataženo. Sice sebou nemáme meteostanici, ale nutno uznat, že je tepleji i pocitově.

Kroky 4 953 / 3 739

Den 16 – Reykjavík, Island

Ráno nastal pohyb dle plánu po šesté hodině. V sedm se šlo dlabat, aby se o půl deváté odešlo na 9,5hodinový výlet. Nacpali nás do autobusu, který byl speciálně vyroben pro tento druh výletu – kamionový offroadový autobus. Šasi bylo Scania a kabina taky, na to vyrobili nástavbu z Mercedesu. Tento speciální autobus byl vyroben proto, že na některá místa se normálním autobusem dostat nedá, ale o tom později. Vyjeli jsme z přístavu a první zastávkou byl národní park Thingvellir, kde je puklinová zóna procházející Islandem nazývaná „Středoatlantický hřeben“. Vědci zde studují ekosystém a pohyb desek. Nedaleko od tohoto místa byl založen roku 930 první islandský parlament, který se roku 1000 dohodl na přijetí křesťanství. Pak jsme se vydali na cestu studeným údolím – jedná se o údolí, které není krásně zelené jako ostatní údolí, ale spíš vypadá jako měsíční krajina. Na začátku je to ještě hezké údolíčko s příkrými srázy a občas člověk zahlédne zbytky sněhu nebo ledovce. Po nějaké době se však asfaltová cesta ztrácí a tady si přišel na své náš autobus. Konečně jsem pochopil, proč se všichni museli připásat. Takovou srandu jsme nezažili na čtyřkolkách na Svalbardu, tam to byla nudná placatice. Tohle bylo jak když jedete po poli, kde řádí megakrtek, osobákem. Všechno se třáslo a klepalo. I tak to byla ale krásná jízda a místy byl kamenitý povrch tak krásně tvarovaný, že člověk ani nepostrádá to zelený. Ostatně nějaké kytky jsme místy viděli. Myslel jsem si, že to jsou sedmikrásky, ale při bližším posedu na červené verzi, jsem zjistil, že to spíš budou skalničky. Cestou jsme zastavili jednou na vyhlídku a asi po hodině jsme dorazili k základně ledovce Langjokull – Dlouhý ledovec. Jak nám sdělila průvodkyně, Islanďani nemají zrovna moc představivosti, takže věci pojmenovávají tak, jak vypadají. Pokud jim dojdou popisné názvy, tak pojmenovávají věci podle kriminálníků, protože žádné hrdiny nemají. Langjokull je druhý největší ledovec na Islandu a dosahuje výšky 1 400 m. Když jsme přijeli, proběhla kontrola, jak jsme obuti a ošaceni. Kdo měl nedostatečné obutí nebo neměl nepromokavou bundu, tak dostal převlečníkové vybavení. Nejvíc se mi líbily převlečníkové boty – normálně hadrová megaválenka, která se přes nárt upevňovala přezkou na suchý zip. Pak nás naložili do ledovcového vozítka. To je bývalý nosič raket z Německa, který byl předělán na vozítko na ledovce pro cestující. Islanďani se museli zavázat, že vozidlo nikdy nebude použito pro vojenské účely. Základním vybavením vozu je superpneuška, kterou lze vypustit nebo nahustit dle potřeby. Jedna pneuška prý stojí víc než celé auto. Úprava nadmutí pneušky se musí dělat, když vozítko stojí, ale není nutné vybíhat ven a upouštět ventilky nebo naopak pumpovat pumpičkou – na to je chytrý systém, který je hadičkami spojený s koly a dofukuje se „na dálku“. Po ledovci se jezdí podobně jako po písečných dunách – podhuštěně. No a pak jsme vyrazili nahoru. A jeli jsme pomalu a občas jsme zastavovali, abychom mohli upravit pneušky. Když jsme se vyšplhali do 1 200 metrů, tak nás vypustili ven z autíčka. Při vylézání dostala jedna přiblblá Italka pomalu záchvat, protože vedle ní sedící Němka nebyla dost rychlá při vystupování. Nevím, co si blbka italská s GoPro na hlavě a nedostatečným obutím myslela, že předběhne. Stejně se čekalo, co nám poví průvodci a kam nás vezmou. Vypadá to, že výhercem Vidláka plavby budou italské matróny důchodového věku, které se snaží dělat influencerky nebo co, protože tohle už byla druhá. Tahle baba si furt něco mlela do telefonu a pak to natáčela a vůbec prudila. Když jí někdo něco říkal, tak jen mávla rukou, že ona mluví pouze italsky, takže ať se jí ostatní přizpůsobí. Prostě vidlák. Když jsme se všichni vysoukali ven (a že to je trošku vysoko), tak jsme čekali, co bude. Zavedli nás do díry, která je vykopaná v ledovci. Okolo byli ještě nějací další lidé a také stroje. Dostali jsme informaci, že musíme jít po podložce, jinak to dopadne špatně a budeme se tam válet jako lemry, nebo dojedeme na konec dřív, než je vhodné. Navíc nemáme mít nic v ruce, až se budeme chystat válet jako lemry, abychom mohli rukama brzdit pád. Takže jestli fotit, tak zastavit, vytáhnout přístroj, udělat fotku, uklidit přístroj a pak někam popojít. Když jsme došli do předsálí, dostali jsme na nohy sněhové řetězy, pak trvalo asi 10 minut, než si je všichni natáhli a mohli jsme vyrazit. Moc daleko jsme nedošli, protože většina chodby je zatopená. Každopádně jsme se dozvěděli, že údržba chodby je každodenní. Nejen, že je nutné z ní v létě pumpovat ven vodu, ale je také nutné ji neustále/denně udržovat ve stejném rozměru, protože led se neustále posouvá a pracuje. Jakmile se ledovec zastaví a přestane putovat, je označen za mrtvý ledovec a vtipní Islanďané mu uspořádají pohřeb s květinami. To se stalo s ledovcem Ok. Každopádně po naší asi 2minutové chůzi tunelem jsme došli na konec, kam to dál už nešlo – oba nosiči sice dostali sněhové řetězy, ale zrovna ten den měli spíše půjčovat plavky. V tunelu, který se postupně svažuje do dalších místností, je postupně až 1,2 metru vody. Pak nám průvodkyně vyprávěly, jak se podle barevných pruhů pozná počet let – léto je vždycky tmavý pruh. V létě totiž nepřibývá nový sníh, ale zato přibývá bordel – prach a písek, který přinese vítr a špína, kterou tam lidi naťapkají. Také nějakou dobu trvá, než se ze sněhu stane ledovec. On se musí ten sníh tak nějak uplácat, pak sesednout a pak je z toho teprve ledovec. Bohužel v posledních letech jsou přírůstky sněhu tak malé, že to nestačí na odtávání, které probíhá v létě. Vlastně za poslední rok bylo zjištěno, že odtávání probíhá 7x rychleji, než v předchozích desetiletích. Vypadá to, že za chvíli už nebude mít kdo co měřit, protože ledovec nebude. V ledovci to bylo super, bylo to tam takové správně namodralé, když bylo světlo za ledem. Jediné, co se mi nelíbilo, že tam všude kapala voda, takže jsem byl za chvíli mokrej. Když jsme vylezli ven, bylo nám řečeno, že máme obrovské štěstí. Sice jsme si nemohli projít celý okruh, kde jsou dokonce v nižších částech obřadní síně pro svatby, ale že nás vezmou na vrchol ledovce. Tam se taky jen tak někdo nedostane, protože nebývá vhodné počasí. Zase nás naložili do vozítka a vydali jsme se ještě výš. Když jsme dojeli nahoru a vyskákali ven, museli jsme se držet kolem vozítka, protože není jisté, jestli v okolí není ledovec podemletý a nepropadneme se. To nám v zábavě ale vůbec nevadilo. Můj nosič mi velmi ochotně vyrobil na vrcholku ledovce kamaráda ze sněhu a udělal mi selfíčko. Bohužel to bylo tak nízko, že si ke mně musel lehnout, což zaujalo valnou většinu skupiny, a tak si spíš fotili nás než panoramata. Tím jsem se stal mezinárodní hvězdou. Heč. Když jsme se nahoře dost vyblbli, tak jsme se vydali zase dolů. Protože často je cesta dolů horší než cesta nahoru, tak to šlo ještě pomaleji. Každopádně jsme se během cesty dozvěděli, že Islanďani mají 13 sněžných mužíků (ježíšků), kteří dávají dárečky. Většinou jsou pojmenováni podle zlozvyků a špatných činů např. Práskač dveřmi apod. Jejich maminka Grýla je postrachem zlobivých dětí – ty nejhorší si Grýla bere do pytle sebou do hor, kde si je uvaří a sní. Tatínek těchto vánočních mužíků je líný bručoun. Taky mají obří zlou kočku, která sežere každého, kdo před Vánocemi (během těch 13 dnů) nedostal žádné nové oblečení. Takže většina islandských dětí nesnáší měkké dárky (asi jako ty naše). Dále na Islandu žijí elfové. Vlastně tu žije mnoho tvorů, kteří inspirovali Tolkiena při psaní Pána prstenů. Tolkien zde nějakou dobu žil a dokonce uměl islandsky, což celkem obdivuji, když jsem to slyšel. Elfové jsou různých druhů a věří na ně asi 12 % obyvatel, což se skoro shoduje s počtem obyvatel, kteří nevěří, že existuje Finsko… raději jsme dál pokračovali o Elfech. Prý se vyskytují jako zářivé body, takže jestli nějaké uvidíte na mých fotkách, jsou to oni. Také jsou elfové podzemní a tudíž když se propadnete do nějaké díry nebo jeskyně, kterých je tu hafo, už se nikdy nedostanete ven. Takže jsme cestou z ledovce doufali, že se nikam nepropadneme. Další zajímavou věcí jsou zdejší vztahy. Protože je Islanďanů málo a mohlo by dojít k nechtěnému míchání blízkých pokrevných příbuzných, je nutné si místní databázi (kniha Islanďanů) ověřit, že pár není spřízněn a pokud je, tak je to víc jak 5. linie. Pokud se chce vzít dvojice, která si je blíže příbuzná, než je 6. linie, tak musí podepsat prohlášení, že se nebude množit. Každý Islanďan může zdarma vysledovat svoje předky až do 17. století, pokud tam jeho předci data zadávali. Jsou tam prý 2/3 obyvatelstva. Důležité je nelhat a vědět, kdo je otec, matka bývá jistá. Celý výlet na ledovec byl obrovský zážitek, kdo může říct, že byl nejen u ledovce, ale byl i v něm a navíc byl na jeho úplném vrcholu? Po vyložení z vozítka nás naložili do superautobusu a odvezli kousek vedle do Húsafellu, kde nás nacpali jídlem a pak jsme zase jeli dál. Další zastávka byla Barnafoss – nevysoké, ale zato široké vodopády, které padají dolů přes lávovou hranu. Pak jsme se vydali na další zajímavost – Krauma. V podstatě to jsou lázně u horkého pramene. V realitě je to sídlo Rákosníčka, kde za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, je několik vodotrysků, ve kterých si můžete uvařit jídlo. Voda má teplotu 100 stupňů a využívá se pro léčbu lidí a výhřev skleníků. Mírně to zapáchalo, ale na zelenou smradlavku v Hevízu to nemá. Dle průvodce pochází 80 % energie na Islandu z těchto tepelných výduchů a z geoelektráren. O těch si povíme něco zítra, protože tam máme výlet. No a pak jsme to otočili směr lodička, což bylo něco přes 100 km. Po dojetí bylo v plánu přestoupit na shuttle bus a vyrazit do víru velkoměsta. Bohužel Dvojka byla z autobusu úplně vařená. Představte si, že se oblečete na ledovec, tj. spodní vrstva oblečení, horní termoizolační a nepromokavá vrstva na nohách, pořádné ponožky boty a na horní části těla máte nejméně 3 vrstvy, nebo spíš více a v tom sedíte v 25 stupních v autobusu a paří do vás slunce. Takže po výlezu z busu se Dvojka vydala do kajutky, aby se opláchla a převlékla. A pak se vyrazilo do velkoměsta. Protože jsme neměli nikdo nastudovanou mapu, šli jsme prostě tam, kam šli ostatní lidé nebo odkud se vraceli. Nebylo tak těžké natrefit na hlavní nákupní třídu. Tam si Dvojka koupila nějaké blbosti a konečně ochutnala zdejší specialitu – hot dog se vším. To „se vším“ byla smažená cibulka, párek a na tom kečup, majolka a hořčice a vše v jemném nasládlém rohlíčku. No, oblizovali se, tak to asi bylo dobrý. Pak ještě trošku běhali okolo, aby očumnuli suvenýry a pak jsme se vydali zpět. Po příchodu na loď jsme se hned vrhli nahoru, kde se Dvojka napojila teplým čajem a dala si pizzu. A pak hurá na pokojíček a spinkat. Bohužel na to tak úplně nedošlo. Můj nosič zjistil, že mu na posteli zase vznikl nějaký bordel. Jeden takový už uklízel, když se šlo do města. Teď tam byl bordel zase. Takže se zavolalo na recepci, kde k nám poslali šéfa úklidu a chudáka úklidáře a těm jsme znovu vysvětlili, že chyba bude v klimatizaci. Takže se sehnal technik a šla se opravovat klimatizace. Protože v pokojíku měl vznikat bordel, tak se Dvojka přesunula do restaurace a nás tam s Rendou nechala, abychom je hlídali. No, radši to nebudu komentovat. Po návratu Dvojky už byli všichni pryč a na posteli byl zase bordel, ne tak moc v počtu, ale zato větší kusy. No, to už nikdo neřešil, protože byla půlnoc a někteří byli úplně hotoví.

Počasí

Dnes má být dle deníčku 11 – 13 stupňů a polojasno. Nakonec bylo místy 17 stupňů a pařilo sluníčko jak vzteklý.

Kroky: 16 718 (33 pater) / 13 453

Den 17 – Reykjavík, Island

Noc byla náročná, protože tu někdo furt něco mrmlal a nebo spal nahlas, takže ráno bylo zombíkové. Zjevně jsem nebyl sám, protože můj nosič vypadal, jako by ho někdo přejel a ten druhý taky žádná nádhera. Jen co se dali dokupy na snídani, začal můj nosič něco plácat o Modafenu a hromadě pilulí a blbých autobusech a krční páteři a tak podobně. Druhý nosič zase jako každé ráno frkal a chrchlal. No, to jsem na ně dneska zvědavej. Většina lidí si jako hlavní výlet vezme tzv. Zlatý okruh, na kterém vidí to nej – vodopády, gejzíry apod. Naše Dvojka vůbec není normální, takže si vzala Ohnivý okruh – elektrárnu, horké prameny, lávovou komoru a podobně. O půl deváté jsme byli odvedeni z lodi do běžného autobusu. Byli jsme tam napůl s Němci a zaměstnanec exkurzí na lodi překládal do němčiny. Hned na první zastávce – v geotermální elektrárně Hellisheidi, nám ho bylo trošku líto. Průvodce tam popisoval, co všechno tam vlastně vzniká a občas to bylo náročné. Naštěstí pomohl starší pán, který zjevně ovládal chemikálie v AJ stejně jako v DE. Takže princip elektrárny je takový: do díry hluboké 2 km se nalije voda. Magma, které je dole, vodu ohřeje a vyrobí z ní páru. Ta vystoupá nahoru, kde je odchycena a má 3 funkce: roztáčí turbínu na výrobu elektřiny, ohřívá čistou vodu na 80 stupňů a ze zbylé páry vzniká Carbfix – bublinková voda, která je následně vrácena zpět do díry. Dole poté probíhá chemická reakce a vzniká nová hornina. V podstatě tímto ukládají CO2 ze vzduchu do horniny. Tímto způsobem vytápí 99,9 % obyvatel Reykjavíku, který je vzdálený 25 km a tepelná ztráta teplé vody pro topení v domech je méně než 2 stupně. Nikdo v Reykjavíku nemá doma žádný ohřívač nebo elektrické topení. Vše je vytápěno teplou vodou. Celkově mají tyto tepelné rozvody 3 000 km.  30 % elektřiny na Islandu je vyráběno takovými geotermálními elektrárnami, zbylých 65 % čisté elektřiny je vyráběno vodními elektrárnami. Tato geotermální elektrárna umí vyrobit 303 MWh elektřiny a 200 MWh tepelné energie (teplá voda) a jednou z největších na světě. Jediná škoda byla, že se kolem elektrárny vyskytovala mlha a bohužel její dýmání nevyznělo tak dramaticky, jak by bylo vhodné. Pak jsme vyrazili do údolí, kde je geotermální aktivita velmi vysoká. Je to oblast, kde je postaveno hodně skleníků a jednotlivé zdroje tepla se snaží obyvatelé využít. Historicky nebylo na Islandu jednoduché žít, protože hromada lidí umírala zimou. Island je země sopečná, tudíž neúrodná, navíc se kvůli silnému větru nestihne sopečný prach usadit a vytvořit zeminu. Proto taky na Islandu nejsou žádné velké lesy. Islanďani mají vtip: pokud se na Islandu ztratíte v lese, stačí se postavit a kousek popojít. Méně vtipné je to, že nemají z čeho stavět baráčky. Takže je plácali z kamení, mechu a všeho ostatního, co našli. Samozřejmě v zimě to žádná hitparáda nebyla. Až na přelomu 20. století, kdy se energie začala využívat, se život místních velmi zlepšil. V současné době mají elektrickou energii a teplou vodu téměř zdarma. Zní to báječně, až do té doby, kdy se stane, že jeden z výduchů horké páry se objeví u vás v obýváku, což se občas v městečku Hveragerdi stává. Tam byla i naše další zastávka – v termálním parku. Bohužel jsme tam měli málo času, ale i tak stálo zato se podívat, jak tryská gejzír (tento je ovládán uměle), jak se dá zdroj tepla využít na vaření vajec (lze zakoupit u vstupu do parku) nebo pečení chleba a jak to celé „voní“. Součástí parku jsou skleníky, které stojí zato navštívit. Vedle parku je poté restaurace, kde vaří a pečou na přírodním zdroji. My jsme měli štěstí, že jsme tam dostali občerstvení: bílý chléb, datlový chléb, banánový chléb a žitný chléb – všechny chleby byly pečené v páře. U žitného chleba to zabralo celý den, jiné chleby netrvaly tak dlouho. K tomu jsme dostali rajčátka z místního skleníku, okurky, jehněčí paštičku, bramborovo-česnekový dip, islandské máslo, sýr, rebarborovou a banánovou marmeládu, skořicové muffiny a čokoládový dortík s banánem. Co šlo, jsme sežrali a někteří šli víckrát, protože to bylo skvělé. Venku se v hrncích na lávových kamenech vařila další jídla. Předpokládáme, že tam někde bylo i maso. Můj nosič se průvodkyně ptal, jestli ta mlha mrholení je běžnou součástí zdejšího podnebí nebo prostě máme smůlu. No, tak zase máme smůlu, za mlhu nemůže ani dýmající údolí a ani žádná geoelektrárna. S nacpanými bříšky jsme vyrazili na místo, kam vozí úplně všechny – park Thingvellir. Jo, kdo si pamatuje, byli jsme tam včera. Tentokrát je to však vzali z druhé strany. Takže první zastávka byla na konci severoamerické tektonické desky. Je tam stejně zvrásněný povrch jako je na druhé straně, kde je informační středisko a infocentrum (to je už euroasijská tektonická deska). Mezi těmito dvě deskami je 7km příkopová propadlina, která je vulkanicky aktivní. Velkou část této propadliny zabírá jezero. Jedná se o uzavřený ekosystém, kde žije několik druhů ryb, které se navzájem žerou. Voda je z ledovce, který při poslední velké době ledové pokrýval celý ostrov. Jinak tam žijí ještě miliony mušek. Každý rok se propadlina o téměř 2 cm zvětšuje. Vzhledem k tomu, že moře na okrajích Island pohlcuje, tak bohužel nedochází ke zvětšení ostrova. Zbytek historie je buď ve včerejšku nebo na googlu, už mě nebaví to opakovat. Poté, co jsme odjeli z parku, tak nás vyhodili u lodi a my jsme ještě stihli přeběhnout do shuttle busu do města. Tam jsme měli mnoho úkolů a jedním z nejdůležitějších bylo sehnat sušenou rybu. Tu jsme měli na seznamu objednaných věcí, které máme přivézt. Člověk by řekl, že to bude jednoduché, jenže zkoušeli jste někdy najít v Pražském hradě nebo na Staromáku normální obchod? Tyhle sušené ryby totiž nejsou jen pro turisty, ale místní to opravdu jedí. Takže se dají koupit jen v běžných obchodech. Naštěstí internet ví dneska všechno, takže jsme na jeden obchod narazili – byl označený růžovým prasátkem, což nám přišlo velmi veselé a sympatické. Tam jsme nabagrovali tolik ryby, že to bylo až divné. Pak jsme se ještě vyřádili v prodejně turistických blbostí a pak už zamířili zpět na loď. Přeci jen, doba odplutí se blížila a bylo by blbé nestihnout její odjezd. Při nástupu do shuttlů to bylo trošku zmatené, takže já a můj nosič jsme skončili v jednom a Renda se svým nosičem v jiném. Naštěstí jsme oba dojeli na místo, kam jsme chtěli. To se však nedalo říct asi o 6 lidech, kteří zůstali v našem busu a koukali, kam dojeli. No a pak už klasika – kajutka, vybalit, převléct a večeře. Ještě před večeří připravila Dvojka veškeré své oblečení, které ušpinila na vyprání a nechala ho v kajutce. Po návratu z večeře tam už nebylo, tak snad nám ho časem vrátí. Pak už jen zamávat Islandu a někdy příště se vrátit na ty lávové prameny a sopky. I když, hodinu po odplutí se na posledním výběžku Islandu objevila krásná čmoudící oblast a my doufali, že uvidíme konečně sopku v akci… ale byl to jen loučící se Grunnuhver, což není sopka, ale jen horký pramen. Sopka Grindavik, která poslední měsíce likviduje stejnojmenné městečko, byla až za další zatáčkou a tam už jsme cestu neměli.

Počasí

Dle deníčku má dnes být 10 – 12 stupňů a polojasno.  Nakonec bylo celý den zataženo, sluníčko se objevilo jen na chviličku a v jedné části byla taková mlha, že mžilo.

Kroky: 14 800 (18 pater) / 12 812

Den 18 – na moři

Poté, co se ti dva bacilové ráno vytelili z postýlky (zase jsme posouvali čas + 1 hodina, takže méně spánku) a dali se do pořádku, tak se zašlo na snídani, pak se chvíli četlo nebo spalo a pak jsme šli na přednášku o Kodani. V angličtině je to Copenhagen, což mi přijde lepší. Název města znamená přístav obchodníků. Dánsko je ostrovní země a hlavní město se nachází na nejvýchodnější části ostrova Sjaelland. Copenhagen je propojen s Malmo (Švédsko) a vlastně tvoří takové souměstí, něco jako Český/Polský Těšín. V centru města Copenhagen jsou tři hrady, parky a další pamětihodnosti v docházkové vzdálenosti, takže to nebude větší než Praha. Jinak dnes byla přednáška taková trošku o ničem. Nevím, na co jsme dostávali přednášku o historii hradů, když nás zajímají hlavně praktické informace, nejsme žádní historici. A pak už jsme šli na čokošku a kávičku a pak jsme šli nechat zkontrolovat od britských celniček (než dojedeme do přístavu, tak musí všichni projít pasovkou) a pak obídek a válečka. Dneska je white party, na kterou si Dvojka vozí speciální oblečení a botičky. Bohužel ze zdravotních důvodů jsme se neúčastnili. Po večeři dvojka zalezla zpátky na kajutku a vypadalo to, že bude mrtvo. Asi po půlhodině pokusného spaní mého nosiče a po zjištění, že některé věci je nutné řešit, se v deset zvedl, převlékl z pyžama a šel nakupovat. Proběhli jsme 2 obchody a zatímco na lodi probíhala zábavná párty, my se hrnuli zpět do kajutky. Doufám, že dneska bude klidněji a nebude tu nikdo furt chrchlat a frkat a kašlat a smrkat….

Počasí

Dle deníčku má být dnes 10 – 12 stupňů a zase veškeré počasí. Ráno jsme se probudili do polojasna, což byla příjemná změna.

Kroky: 5 259 / 3 484

Den 19 – Kirkwall, Orkneje, Skotsko

Ráno jsme se probudili do zamračeného počasí a než jsme dopluli v 9 do přístavu, tak začalo pršet. Jemně, ale vytrvale. Připlutí na Orkneje je velmi hezké, neboť se jedná o souostroví zelených ostrůvků, které jsou krásně udržované. Zakotvili jsme asi 4 km od centra města a do centra jsme mohli využít zdarma shuttle bus. My jsme však začínali výletem půl hodiny po zakotvení. S radostí jsme se vrhli do autobusu a zjistili, že přední sedačky jsou zase obsazené a že to nemá prostřední dveře, takže žádné další vhodné sedačky pro dlouhé nebo velké lidi nemají. Objevili jsme však, že vzadu je trojsedačka hned vedle zadního výlezu. Tak jsme tam zamířili. Chvilku si tam Dvojka lebedila sama a pak se zjistilo, že budou zjevně obsazené všechny sedačky. Ještě než mě zavřeli nahoru do úložného prostoru, tak jsem koukal, že si můj nosič sedl na sedačku do uličky a druhý nosič si sedl k oknu. Naštěstí tam měl druhý nosič dost místa na nožičky, takže mohl fotit. Pak se k nám přidal úplně cizí pán, který si sedl mezi nosiče, na sardinku. Hahaha. A vyjeli jsme. Cestou pan průvodce moc hezky povídal, ale bohužel jsem toho moc nezaslechl, protože jsem zavřený v úložném prostoru. Dvojka je taky marná, protože můj nosič prý nic moc neslyšel, když měl motor za zády a seděl uprostřed autobusu a druhý nosič u okna asi chrněl nebo co. Neudělal ani jednu fotku lemra jeden. Takže co se tak stihlo zachytit: na ostrovech žije víc dobytka než lidí. Zemědělství je největším a nejvyvinutějším odvětvím. Přeci jen se mu již věnují hodně dlouho. Dále se věnují chovu lososů. Hned druhá v pořadí je turistika, takže jsem rád, že jsme jim přispěli. Jestli chcete o Orknejích víc informací, tak asi budete muset na web nebo osobně. Hlavním cílem našeho výletu bylo Skara Brae. Jedná se o nejzachovalejší neolitické osídlení v severní Evropě a je starší než pyramidy. Nikdo přesně neví, proč odsud lidé odešli, ale je zjevné, že odešli hodně rychle, protože v obydlích bylo nalezeno mnoho věcí, které by si běžně brali s sebou. K objevu došlo čistou náhodou po bouři v roce 1850, kdy se propadl strop jednoho z obydlí. Obydlí jsou velmi blízko moře a předpokládá se, že během několika desítek let kvůli erozi zmizí. Eroze je v těchto místech opravdu velká, protože dovedla vytvořit záliv Skaill. Vedle informačního centra je postaven jeden vzorový domeček, kde je dovoleno si všechno oťapkat a osahat a prohlédnout. K originálním domečkům vede cestička, podél které jsou rozmístěny kameny, které jsou vzdálenostně vypočítané jako cesta zpět v čase. Je tam deska prvního člověka na Měsíci a prvního člověka ve vesmíru a pak to jde dolů, až přes rok 0, Velkou čínskou zeď, pyramidy a Stonehenge a pak až je Skara Brae. Vstup do oblasti je hlídán a je povolen jen určitý počet účastníků najednou. Vše je krásně udržované a vyleštěné. Co mě zarazilo, tak je to, že to vypadá jako obydlí pro dětičky – všechno je taaaak maličké. Obyvatelé v té době zase tak maličcí nebyli, ale zjevně byla obydlí zejména pro ochranu. Původně byly stěny jednou tak vysoké a střecha byla pravděpodobně z kůží zvířat. Veškerá obydlí jsou vystavěna z pečlivě opracovaného pískovce a je neuvěřitelné, že to vydrželo a nerozpadlo se to. V každém obydlí byla zavedena kanalizace (ano, před více než 5 000 lety), což nemají na mnoha místech světa dodnes. Dále mělo každé obydlí krb/ohniště, skladovací prostory, „ledničku“ a postýlky. Trošku jsme na to všichni koukali divně, kde jsou ty postele a pak nám průvodce řekl, že až do 19. století (někteří i déle) spali lidé v sedě a většinou s překříženými nohami. Pozice je to sice divná, ale spát se v ní zjevně dá a např. pro těhotné je velmi příjemná. Lidé této doby se dožívali 30 let a byli poměrně slušnými a zručnými hrnčíři. Jejich keramika byla nalezena nejen na ostrovech, ale také po Evropě a jednalo se o velmi kvalitní výrobky. Všechny domečky byly propojeny krytými chodbami a pravděpodobně se to dobře bránilo. Vzhledem k tomu, že na ostrovech nejsou stromy (a ty, které tam jsou, jsou dovezené), topilo se pravděpodobně zvířecím trusem, naplaveninami a sušenými mořskými řasami. Vedle je Skaill House ze 17. století, který je zrestaurovaný a předělaný na kavárničku, výstavní prostory, muzeum a obchůdek s turistickými blbinami. Celá oblast by si zasloužila mnohem více času na prozkoumání, na druhou stranu, ono tam kromě těch polodomečků a zálivu moc není – pokud tedy nechcete čekat, až vylezou z děr zajíci. Pak jsme nastoupili do autobusu a nastalo drama. Nejen, že jsme byli našlápnutí, ale byli jsme navíc přešlápnutí. Po asi 10minutovém zmatku, že si nemají lidé kam sednout, se přihlásila jedna paní s dcerou, že sem s autobusem nepřijely, ale měly přijet. Autobus prostě odjel bez nich a ony dojely taxíkem. Průvodce chvíli organizoval sezení a nakonec to dopadlo tak, že MSC průvodkyně, která překládala do španělštiny, seděla na skládacím sedadle průvodce a průvodce seděl na podlaze v uličce mezi ní a řidičem. Pak jsme se vydali na cestu zpět. Minuli jsme kruh Brodgar (bohužel bez zastávky, což se některým nelíbilo) a zastavili jsme až u stojících kamenů Stenness. Tam nás vypustili a dostali jsme další zajímavé informace: např. že zdejší lidé dřív nepohřbívali do země mrtvé hned, ale nejdříve nechali přírodu, aby očistila kosti a pak až tělo pohřbili. K tomu sloužil placatý kámen. Dále jsme se dozvěděli, že dva malé kameny u tohoto placatého jsou orientovány k magnetickému severu. Velké kameny byly složeny z několika tenčích desek, ale všechny byly stejně velké a dlouhé a jejich lom na horní části je přirozený lom kamene. Aby kameny stály, musela se vyhloubit asi metrová díra, kam se kámen pomalu uložil a podepřel, aby nepřepadl. Pak se zahrabal. Ne všichni v historii měli pochopení pro tuto kulturní památku. Např. v polovině 19. století se jistý přistěhovalec rozhodl, že se těchto kamenů, které lákaly turisty, zbaví. Do kamenů navrtal díry a nacpal je střelným prachem. V jednom kameni jsou po této akci ještě důkazy. Naštěstí lidé slyšeli výbuchy, takže ihned přiběhli a vidláka nekulturního zatkli. No a pak už jsme jeli zpátky k lodi, kde nás vyhodili. Dvojka se plynule přesunula do shuttle busu, který nás odvezl do centra Kirkwallu. A tam už to bylo jako klasicky – jen co vyfotili první slušný barák (kostel), tak se otočili a hopsali z jednoho krámku pro turisty do druhého krámku pro turisty a nakupovali a vybírali… no hrůza. Ještě, že je to městečko malé a hlavní ulice je jen jedna. I tak se tam dá vzít špatný směr a trajdat po nábřeží špatným směrem. Poté, co se Dvojce podařilo najít místo odjezdu shuttlu, tak nastoupili a jak se autobus rozjel, začalo veselo. Během minuty či dvou začal můj nosič pokuckávat a pokašlávat. A čím déle jsme jeli, tím horší to bylo. Dokonce se paní vedle nás začala zuřivě balit do šály, protože nechtěla chytit viráka. Čím víc můj nosič kuckal a kašlal, tím víc lidí se na nás ohlíželo a když si jednou nebo dvakrát odkašlal i druhý nosič, začalo to vypadat na lynč. Můj nosič snažil pít vodu z batůžku, dýchat pomalu a nosem a bohužel pořád se to zhoršovalo. Pak se podíval nahoru a zjistil, že výduch vzduchotechniky autobusu je celý zanesený prachem. Teď už jsem jen doufal, že to nějak ustojí, než dojedeme, protože jestli dostane astmatický kašlající záchvat, tak nás oba vyhodí oknem. Naštěstí byla cesta krátká a můj nosič z busu téměř vyběhl ven. Kašel zněl nepříjemně, u nosu nudli a plakal a ani nemohl mluvit. Pak se vyvalil druhý nosič a chvíli jsme tam družně stáli na molu a čekali, až se můj nosič dá dokupy, abychom mohli na loď. Samozřejmě že okolí na nás koukalo jako na nejhorší roznašeče virů na světě. Naštěstí se to uklidnilo a my jsme nastoupili jako zdravá skupina. Po návratu proběhla klasika – převléknutí a dlabanec. Navečer se Dvojka rozhodla, že bude řešit svoji finanční situaci. Druhý nosič stále na účtu postrádal 200 EUR, takže se to šlo znovu řešit na recepci. Tam byla slečna trošku zmatená, tak si zavolala někoho na pomoc a konečně jsme se dobrali výsledku. Ono je to těžké dohledat, když mají připsat 200 EUR kreditu za zrušení jednoho místa, pak připíšou 100 EUR kreditu za zrušení dalšího a pak dalších 100 EUR za další místo a do toho jsou i kredity za úroveň členství v klubu a další věci. To je pak takový zmatek, že už ani nevíme, čí jsme. Ale penízky přistály v aplikaci a mohlo se jít mejdanit. Místo mejdanu jsme se pohnuli do divadla, kde byla písečná slečna. Slečna na podsvětlené skleněné desce pískem vytvářela obrázky a my jsme plácali jak šílení. Musím říct, že byla fakt dobrá. Navíc k tomu měla hudební doprovod laděný do dané země/kontinentu, takže to ještě zvýšilo zážitek. No a pak už pokojíček a spánek.

Počasí

Dle deníčku má dnes být 13 – 14 stupňů a jakékoliv počasí. Když jsme ráno kotvili, tak pršelo, pak to ustávalo a nakonec se kolem poledne vyčasilo na jasné nebe a 16 stupňů.

Kroky: 14 496 (31 pater) / 12 344

Den 20 – na moři

Dnes ráno si Dvojka trošku přispala a válela se až do půl osmé nového času. Na druhou stranu se v noci zase měnil čas, takže podle původního času bylo půl sedmé a podle času před 2 dny bylo půl šesté. Musím říct, že tyhle pozvolné ale obdenní posuny časů jsou pěkný opruz. Pak proběhla klasika vč. četby a spánku v tichém prostoru disko baru. Před jedenáctou se dvojka rozdělila – my s nosičem jsme skočili na přednášku o vylodění a druhý nosič se usadil v baru na kávičce. Pak jsme se zase všichni sešli a sdělili si zážitky a dojmy. Na účtu bylo pořád hodně peněz za kredity (325,08 EUR), tak se můj nosič rozhodl, že si trošku vylepší svoji zásobu krémů. Bylo domluveno, že si koupí 1 – 2 krémy (letní a zimní) a co zbyde, bude posláno nadaci MSC. Nakonec se mému nosiči povedlo utratit skoro celý kredit a na nadaci šla velmi směšná částka 0,08 EUR. Takových prašulí za nějaké patlání na ksichtík! A pak už zase probíhala klasika: oběd, četba, povalečství.

Počasí

Dnes má být dle deníčku 10 – 12 stupňů a jakékoliv počasí. Dopolčo bylo celkem zataženo, ale během dne vylezlo sluníčko a bylo hezky.

Kroky: 5 127 / 4 048

Den 21 – Copenhagen, Dánsko

Ráno nastal pohyb až kolem 7. hodiny. Sluníčko nám pařilo přímo do kajutky, ale dokud se nerozhrnuly zatemňovací závěsy, netušili jsme to. Dvojka se dala dokupy a v době kotvení se vrhla na snídani. Na výlet jsme šli až o půl desáté, takže bylo dost času. Byli jsme naloženi do autobusu spolu s italskou skupinou a protože anglicky mluvících bylo jen 7 a Italů nebylo taky moc, byl autobus poloprázdný. Navíc jim fungovala klimatizace, takže to byl příjemný zážitek. Nejprve jsme byli odvezeni na nejvzdálenější zastávku – vesnici Dragor. V historii to bylo velmi významné místo a až do 19. století to byl 2. největší přístav Dánska. S rozvojem velkých lodí, které se do přístavu dostat nemohly, však došlo k úpadku a dnes se jedná spíš o turistickou a volnočasovou oblast. Zajímavostí jsou místní rákosové střechy, které se někteří snaží udržovat a i když pro opravy nejsou žádná pravidla, majitelé zachovávají původní vzhled domečků a pořizují nové rákosové střechy. Jinak toho ve vesničce moc není. Historie je velmi zajímavá a je jí hodně, ale nejzajímavější je příběh z 2. světové války, kdy se v roce 1943 nacisti rozhodli zlikvidovat Židy. Jeden místní rybář se rozhodl židovské komunitě pomoct a na své malé loďce (to je ta bílá vedle červeného starého pilota) převezl asi 700 Židů do Švédska. Samozřejmě, když se na to přišlo, musel také emigrovat. V místním hotelu jsme dostali občerstvení, které spočívalo v kávě/čaji a sladkém zákusku – listový závin plněný pudinkovým krémem. Cestou jsme se také dozvěděli hodně zajímavostí: Copenhagen je malé kompaktní město (což můžeme potvrdit, protože autobus tam vypadal jako pěst na oko), kde žije asi 600 tisíc obyvatel. Celkově má Dánsko 6 milionů obyvatel. Město je spojeno s Malmo (Švédsko) mostem Orosund, jehož část u Copenhagenu začíná jako tunel a pak je doprava vyvedena na umělém ostrově nahoru na most. V současné době se buduje další spojení, tentokrát s Německem. Dánsko má asi 440 ostrovů a ostrůvků, z nichž některé jsou uměle vytvořené. Nejvyšší bod má 170 metrů (země je to placatá) a z každého místa v zemi je to k moři nejdále 52 km. Dle místních předpisů musí mít obyvatelé k dispozici park nebo nějakou přírodu ve vzdálenosti max. 15 minut a pokud z okna nevidí žádný strom, stačí zavolat na úřad a oni tam nějaký strom vysadí. Nejdůležitějším odvětvím je zemědělství, pak následuje přeprava (firma Maersk) a také nesmíme zapomenout na Lego, vývoz technologií na větrné elektrárny a farmacii (Nordisk). Zdejší země má jednu z nejdelších monarchistických historií a královská rodina se zde velmi oblíbená. Současná královna je sice z Austrálie, ale to nevadí, král je místní. Při korunovaci neprobíhá žádný velký obřad, žádná koruna, kněží, a kde co. Předseda vlády prostě oznámí, že tímto je jmenován ten a ten jako král, zakřičí se 3x hurá a je po všem. Samozřejmě lidé jsou v ulicích a dělá se ukazování hlavních postaviček. Asi si to nechá ujít málokdo, protože minulá královna vládla od sedmdesátých let minulého století až do letošního roku. Mezi nejznámější osobnosti Dánska patří Hans Christian Andersen, ten pohádkář. I když většina jeho pohádek byly spíš depresivní horory. Zdejší jsou na něj velmi hrdí. Na konci výletu nás vzali na zastávku k malé mořské víle. Ta se udála tak, že když z pohádky byl vytvořen balet, viděl tento balet význačný sochař, který chtěl v tomto městě sochu hlavní baleríny. Balerína však odmítla pózovat nahá, takže socha má tvář baleríny, ale tělo sochařovy manželky. Od malé mořské víly je vidět na protější straně spalovna odpadu, která je tak dokonalá, že je prostě nejlepší na světě. Protože má velkou kapacitu, musí se odpad dovážet ze Švédska a Německa. Celá budova je eko – ze střechy dolů je možné lyžovat, dále je tam lezecká stěna, kavárna a další atrakce a navíc vzduch, který z ní vychází, je čistější než okolní vzduch. Zdejší starý přístav Nyhavn nám velmi připomněl Amsterdam – jedná se o kanál, který je obklopen domy. V současné době jsou na jedné straně restaurace a na druhé straně jen domy. Po obou stranách jsou kotviště pro výletní lodě, kde si stačí jen vystát frontu a můžete si prohlédnout Copenhagen z vody. No a pak už jsme se vrátili na loď, abychom si odpočinuli před velkou akcí. Ano, balení. Vzhledem k tomu, co Dvojka nakoupila na zastávkách a jak se plnil pokoj krabicemi od bot a plyšáky, jsem byl hooodně zvědavý, kam to nacpou. Jedinou výhodou bylo, že dostali jen jedny bublinky a jeden difuzér. Takže po krátkém odpočinku začalo balení velmi vtipně: můj nosič měl problém vytáhnout zpod postele kufr a druhý nosič měl vůbec problém ho pod postelí najít. Nakonec je vydolovali a začalo třídění na křehké a nekřehké a na to, zda to berou s sebou a na sebe nebo ne. Balení zabralo asi hodinu a půl a úplně jsem čuměl, že to fakt do kufrů nacpali. To jsem zvědavý, co si zabalili blbě a ráno jim bude chybět. Pak se další hodinu čekalo, až připlujeme k mostu Orosund, který je napůl pod vodou a pak se přes umělý ostrov zvedá nad vodu. Do toho nám nad hlavami létala přistávající letadla. V celkem krátkých rozestupech – asi měli zrovna špičku. No a pak proběhla klasika – večeře, srovnání účtu, odpočinek, dobalení, vyhození kufrů ven a pohoda.

Počasí

Dle deníčku má dnes být 18 – 20 stupňů a jasno. Nakonec to sluníčko vytáhlo na 24 a jsem zvědavej, kdo bude druhý den ředkvička.

Kroky: 12 552 / 9 395

Den 22 – vylodění a cesta domů

Ráno jsme měli být v 7:40 se všemi zbývajícími věcmi v divadle, abychom vypadli z lodi. Takže to znamenalo, že v 5:45 začal v kabině pohyb a Dvojka se postupně zkulturnila na snídani. Tam už také vládl čilý ruch, protože první odchozí byli již v 7:10 – to jsou ti, co si odnesou zavazadla sami. Pak se ještě Dvojka vrátila, aby dobalila zbytek a o půl osmé jsme opustili kajutku, kterou jsme 3 týdny obývali. Můj nosič se předvedl jako opravdový nosič, protože šel trošku jako vánoční stromeček – kabelu s kulturním oblečením, kam radši ještě přihodil většinu kalhot, batůžek s lahví bublinek, vody a difuzérem a zbylými blbinami a pyžamem, k tomu vlekl kabelku a tašku s botami a trpaslíky. Druhý nosič měl taky batůžek, kabelu s kulturním oblečením a k tomu tašku se smradlavou rybou. V 7:40 se tam shromáždila hromada lidí a v 7:41 se někteří rozhodli, že čas nadešel a zvedli se a začali odcházet. Tím s sebou strhli ostatní, kteří teprve docházeli, takže jsme se samovolně vystoupili sami. Do toho se tam pletli samovystupující lidé, kteří vlekli velké kufry po schodech, no veselo, ale pořád to šlo. Naštěstí nás pustili ven (když není srovnaný účet do 0 EUR, nelze vystoupit). Když jsme přišli do haly, byly tam kufříky krásně srovnané. Já jsem s nosičem našel volné sedačky, kam jsme dali tašky a kabely a druhý nosič zatím šel hledat naše kufry. Našli jsme 3 a chyběla nám jen velká taška druhého nosiče. Pak si můj nosič všiml, že vedle je další skupinka, která má stejné velké tašky, jako jsme hledali. Vydal se k nim, ale tam mu řekli, že to jsou jejich. Kousek vedle za květináčem naštěstí nosič našel chybějící tašku – zjevně si ji skupina odvlekla a pak zjistila, že to není jejich. A pak se to Dvojka zkusila nějak zvládnout pobrat a vylézt ven z haly. Bohužel to měli tak blbě udělané, že nižší čísla byla vzadu a muselo se zúženým prostorem s vyššími čísly, kde však zabírali prostor idioti s vyššími čísly, kteří vystupovali samovolně. Navíc k vyšším číslům byl vstup zamezen a probíhalo to tak, že tam stáli lidi, kteří popisovali své kufry a místní „hlídači“ jim je zkoušeli hledat. Většinou jsme zaslechli francouzštinu. No a pak jsme vyhopkali ven z haly a hledali naši parkovací firmu a doufali, že dostaneme auto. Naštěstí jsme moc hledat nemuseli a byli tam. Naše kufry naložili do malého přívěsného vozíku, nás nacpali do autobusu a než jsme dojeli na parkoviště, tak byly kufry vyloženy. Pak nám sdělili místo, kde máme autíčko (bylo už vyparkované ven), naložili kufry a než jsme odjeli, přijížděla už třetí skupina lidí. Celá akce se odehrála během hodiny a to bylo parkoviště asi 10 minut jízdy daleko. Skvělá organizace, to jsem koukal. No a pak jsme se hnali domů. Celou cestu pařilo slunce, naštěstí však máme nové autíčko a dobrou klimatizaci, takže to bylo celkem příjemné. Zastavit jsme museli jen 3x. Dvakrát na tankování a jednou na fyzickou přestávku. Už před polednem bylo v Německu 30 stupňů, takže těch 32, co bylo v Praze, bylo jen o trošku víc. Protože bychom z parkoviště kufry jen tak nedotáhli, tak jsme zastavili za domem a zavazadla vynosili. Nejvíce jsme se báli, co se stalo s banány, které zůstaly doma samotné 3 týdny. No, co k tomu napsat – měly barvu ubrusu – černou s hnědými obrazci, měly společnost v podobě minimušek a na zemi bylo trošku pokapáno, jak se snažily emigrovat. Naštěstí odér nebyl znát a po 3 týdnech bylo doma spíše „zadušeno“ než aby tu byly cítit banány. Také proběhla kontrola akvárka s červenými potvorami, které měly při odjezdu mléčnou vodu a Dvojku málem trefilo. Kupodivu se voda vyčistila a přežila asi ¼ původní populace. Automatický zavlažovací systém udržel většinu zelených věcí při životě, bohužel breberáci se rozmnožili a některé rostliny napadli. Ale i tak byl návrat v pohodě.

Váhové přírůstky: Osoby +0,15 kg / +2 kg; zavazadla celkově přibrala 28 kg a to tam nejsou započítané nové boty. Celkově Dvojka zpět táhla 98 kg zavazadel.

Finance

Na závěr finance, protože se na to hodně ptáte:

Kajuta Aurea s balkonem + servis – slevy: 8 751 EUR

9 exkurzí (x2): 3 060 EUR (Island a Grónsko jsou velmi drahé)

1 prací balíček na 40 ks: 50 EUR

Internet na plavbu: 268 EUR

Ostatní nákupy na lodi: 566 EUR (zvýšené nakupování bylo zapříčiněno zvýšeným připisováním nevratného onboard kreditu na účet za zrušené výlety a za změnu plavby)

Celkem tedy 12 695 EUR a to v tom není to, co si nakoupili venku.

Z výše uvedeného je potřeba odečíst kredity:

Kredit 2×50 EUR za diamantové členství v klubu MSC

Kredit 400 EUR za to, že loď nejede na nejzajímavější a nejvzdálenější destinace kvůli počasí

Dle dopisu před Kirkwallem by se mělo po návratu ještě řešit vrácení 15 % základní ceny zájezdu za nedodržení itineráře.

Závěrečné shrnutí:

Bylo domluveno, že se Dvojka ještě jednou vypraví na Island a pravděpodobně i do Grónska. Stále nepanuje shoda, zda jsou horší vidláci z Francie nebo instagramové italské důchodkyně. Oba druhy jsou silně nepříjemné a jsou schopni napadat ostatní osoby nejen slovně. I přesto, že v Grónsku byly zrušeny 2-3 zastávky z plánovaných 3 – 4, určitě to stálo zato. Když nic jiného, utekli jsme zdejším vedrům a zjistili, že některé naše problémy jsou podružné, protože jinde nemají skoro nic a řeší úplně jiné věci.