Na dnešní výlet se vydal základní výletní tým: nosič a řidič. Rozhodli se pro odvážný plán: vylézt na nejvyšší horu Českého Středohoří – Milešovku. Ale od začátku: ráno bylo v plánu vyrazit dřív, aby se výletníci vrátili ještě za světla domů. Jenže jako tradičně se to ráno nějak vleklo a vyjížděli jsme o půl desáté. První zastávka byla v Zámku Vrbičany. Zámek koupila malá soukromá společnost se 4 zaměstnanci, kteří se snaží zámek za pomoci veškerého příbuzenstva a dotací dát dokupy. Paní průvodkyně je naprosto úžasná a výklad byl báječný, takže kdo máte přes týden čas, neváhejte se tam zastavit a podpořit je. Na víkendy je potřeba se předem domluvit, ale třeba budete mít štěstí a bude tam pořádaná nějaká akce pro děti.  A víte, co na tom bylo nejlepší? Paní průvodkyně si mne všimla! Říkala, že má doma myšku jako jsem já a že na jaře objednávali pro děti naše další příbuzné. Takže to je další důvod, proč se tam vypravit. Pak jsme se dostavili do infocentra v Lovosicích, kde bylo pořízeno 12 turistických známek z okolí a 3D pohled Českého Středohoří. Nebe se zatím zatáhlo, začalo foukat a vypadalo to, že spíš než výšlap na Milešovku nás čeká koupel. Řidič zadal do navigace start výšlapu, což je vesnička Bílka. Navigace nás navedla na divnou úzkou cestu lesem, která se ve vesnici Černčice zúžila natolik, že už to nebyla silnice, ale turistická cesta – křížová cesta přátelství. Řidič to otočil, projel vesnicí na hlavní tah a tam použili s nosičem papírovou mapu. Po úspěšném zaparkování na značeném parkovišti určeném pro výstup na Milešovku před vesnicí Bílka nás čekalo 371 m převýšení na 2,7 km trasy. Stoupání to bylo pozvolné ve standardním úhlu, takže žádné hopsání nahoru a dolů jako v Krkonoších. Bohužel se to vleklo víc než v Krkonoších. První šel nosič, který půlku cesty žbrblal, že je mu zima, i když měl dvě merino trička a vestu. Asi 5 metrů za ním se vlekl řidič, který sotva dýchal a funěl jak lokomotiva. Místo 1,5 hodiny to trvalo 2 hodiny a furt jsme stáli. Oba dva výletníci by se sebou měli něco dělat, protože tohle je nuda na druhou. Předcházeli nás i důchodci za plynulého výkladu informací vnoučatům! Na druhou stranu to byla hezká procházka lesem po kamenité cestě. Nahoře je observatoř, jejíž součástí je i rozhledna, ale bohužel je vše z důvodu ochrany zdraví pracovníků observatoře pro veřejnost zavřené. Obhlédli jsme naučné cedule a pak si výletníci dali zelňačku a nápoje a vyrazili jsme zpět. Cesta zpět byla velmi obdobná: řidič šel vepředu a asi 5 metrů za ním se plazil nosič, který celou cestu dolů žbrblal, že ho bolí koleno. Když jsme to všichni zdárně přežili a dostali se k autu, stala se divná věc: z batůžku mi vzali moje energie sbalené na cesty a normálně je sežrali! Obě! No nevadí, dostanu čerstvé. Pak se ještě výprava rozhodla, že pojedeme do muzea českých granátů v Třebenicích. Jaké bylo moje překvapení, když jsme zastavili před kostelem. Muzeum je v něm a kromě českých granátů tam mají také nějaké umění a hlavně tam jsou informace o okolních hradech a zámcích. A že jich tam v okolí je. Kromě historických informací je na plakátech fotka současného stavu a také malba předchozí/původní verze stavby. Tohle můžu doporučit jako začátek všech výletů do okolí. Jakmile řidič do navigace zadal adresu domů, tak se najednou nebe usmálo a začalo pařit sluníčko. Pak si nosič vzpomněl, že cestou jsou Vraňany, kde prodávají ovoce a zeleninu a další potraviny. A hlavně tam mají občerstvení. Takže tam jsme se samozřejmě museli stavit a domů se vlekla obří taška věcí – teda jídla. Zjevně tradice téhle domácnosti.