Základem pro tento výlet bylo ulovení Putovní turistické známky, která se v letošním roce dá získat spolu se známkou Svatojánské proudy. První zastávka byla v muzeu v Jílovém u Prahy. Tam jsme se dozvěděli, že 2/3 českého zlata pochází z této oblasti. Muzeum mapuje nejen historii, místa a způsob dolování zlata v ČR, ale také ukazuje jeho zpracování a výrobky, kde se používá. Součástí expozic je také historie okolí Jílového, příroda a tramping. Dalším cílem byla rozhledna Pepř a nejlepší je nechat auto před muzeem a vyrazit pěšky. Větší část cesty vede přírodou, kde je občas nějaká chatka a pokud jdete na výlet po deštích, je vhodné mít dobrou obuv. Nosič si nechtěl zamazat svoje botičky, tak mě zase strkal do roští podél cesty a jako opice ručkoval po křovinách. Rozhledna slouží více jako nosič pro rozvod signálů, než jako turistický cíl. Při prvním projití kolem jsme ji málem minuli, protože vchod je skrytý na boku. Rozhledna je pevná a výhled je slušný, pouze vandalové se na rozhledně podepsali – jedna informační deska je rozbitá a dvě chybí úplně, takže na dvě strany vůbec nevíte, na co koukáte. Při návratu, kdy mě opět tahali roštím, mi slíbili výlet do cukrárny v Pikovicích pod Medníkem, kde prý prodávají turistickou známku, kterou se nosiči nepodařilo zatím ulovit. Cukrárna je to hezká, zmrzlinu z černých třešní měli dobrou, ale turistickou známku už několik let neberou. Další možností bylo sehnat ji v místní restauraci. Takže po zmrzlině a zákusku se nosič a společnost vydali do místní restaurace. Nosič asi dostal úpal, protože se hnal do úplně špatné restaurace – jediné, co ho omlouvá je to, že navigace v mobilu ho poslala trošku jinam. Správná restaurace byla U Dolejších, kde si společnost nacpala do bříška vepřové koleno na grilu a konečně pořídila vytouženou známku. Pak jsme vyrazili za hlavním cílem – putovní známkou. Tu je možné pořídit v informačním centru Maják ve Štěchovicích a rozhodně musíme doporučit. V infu pracuje paní, která zná zdejší kraj jako málokdo a s obrovským nadšením a energií investuje nejen čas, ale i peníze do propagace zdejšího okolí a přehrady Slapy. Od ní se dozvíte, kam se jít koupat, které místo je nejlepší na vyhlídky, kam se projít v horku, kde je nejlepší se ubytovat a kam se jít podívat na koně a podobně. Další zastávkou byl Zámek Lešany. Zámek je soukromý a slouží jako penzion a místo pro svatby. Součástí areálu je pizzerie, kde původně měla být pouze káva. Jenže pak společnost zahlédla jídelní lístek, kde byly pelmeně a vareniky a podobná jídla a rozhodli se, že se přecpou. Podle toho, jak u toho vzdychali radostí a chrochtali si, to bylo asi dobré, i když mně to zajímavé nepřišlo. Nevíte, co má někdo na plněném knedlíku bez omáčky? Nakonec byli tak nadšení, že si vzali ještě další porci sebou. Poslední zastávkou bylo Vojenské technické muzeum Lešany. Vstup je zdarma a jen díky tomu, že je většina výstavy v halách, nedostali jsme všichni úpal. Při té příležitosti mne napadlo, jestli mohu nějak vyblednout nebo ztratit svítivost. Nikoho nenapadlo mne namazat ochranným krémem! Ale zpět k výstavce – techniky je tam hodně, popisky jsou podrobné a týkají se nejen daného typu, ale i toho určitého kusu. Takže koho tohle zajímá, tak si návštěvu užije. Já jen nechápu, jak mohou lidé investovat takovou energii, snahu a peníze do vzájemného ničení. Kdyby to všechno použili pro tvoření něčeho prospěšného, tak už jsme dávno jinde. Cesta domů probíhala v klidu, spolucestující povídali něco o tom, že jsou úplně vaření přecpaní, takže k večeři si dají jen ovoce a zeleninu. Myslím, že jen můj nosič a jeho spolucestující umí přijet domů z výletu s více jídlem, než odjížděli. Na výlet si vezli krabičku jahod a sušenky, ale domů přijeli nejen se sušenkami a půlkrabičkou jahod, ale také s dalšími 2 kg jahod a porcí pelmeňů. Šílenci.