MSC Sinfonia 13. 9. 2025 – 20. 9. 2025

Nazdáááár, vítejte u mých dalších zážitků z cest. Příběh této cesty se začal psát na přelomu listopadu a prosince 2024, kdy se doma rozhodlo, že je potřeba zajet se podívat do teplých krajin v době, kdy už nejsou teplé a nehrozí kry, aby bylo možné se dostat do přístavu. Navíc se musela splnit podmínka relativně krátké dovolené, protože oba obyvatelé domácnosti tak trošku mění práci a do toho někteří studují. Krátké plavby po Evropě už jsme většinou jeli a zatím nám chybí jen Malta a pak Řecké ostrovy, protože těch je hodně. Volba padla na Santorini. To je malý ostrůvek zajímavého typu a dle některých se jedná o bájnou Atlantidu. Po usilovném jednohodinovém hledání se nakonec podařilo najít plavbu, která jede na Santorini a i někam jinam, než jen na 2 místa za týden. Nevýhoda je, že se vyplouvá z Bari. Doporučuji hodit to do Googlu – to je dole, tam co je pata nad podpatkem Itálie. Protože je odplutí takhle daleko, dumalo se, zda se vůbec pojede autem a jak se tam dostaneme a jestli tam teda chceme. No, nakonec se zjistilo, že mají ještě jednu volnou kajutu přímo na čumáčku lodi v Aurea Suite a to rozhodlo – jedem. A pak už „jen“ stačilo naplánovat, jak se tam dostaneme. Nakonec bylo rozhodnuto, že se vyrazí o pár dní dříve, cesta cca 1 650 km se rozdělí na půl, tam se přespí a něco strávíme v Bari, než se nalodíme. No a pak už jen zablokovat termíny dovči a můžeme vyrazit.

Přípravy

Tak jestli jste si mysleli, že probíhaly přípravy, jako před každou lodní dovčou, kdy Dvojka doma týden dopředu sbírá věci a předbaluje kufry, tak se mýlíte. Tentokrát neprobíhalo nic, protože víkend před dovčou měli v plánu návštěvu Želvíka a lítali po nákupech, restauracích a cirkusu. A hádejte co, vůbec mne nevzali sebou! Ani když šli na koleno (to vím, protože si domů přivlekli 1,5 kolene) a ani když šli do cirkusu (to vím, protože domácí má nová trička a DVD).

Pondělí – den před odjezdem

V pondělí se už konečně začalo něco dít – domácí byla doma a lítala po bytě, hledala vybavení, oblečení a připravovala se. Ale pan domácí se na to vykašlal a šel klidně do práce. Doma nic připravenýho. Hlavní akce začala až po večeři o půl sedmé, kdy se během hodiny dokázali sbalit. Z původně plánovaných 2 kufrů pro každého udělali jen 2 kufry celkem a šli spát. To jsem zvědavej, co všechno zapomněli a budou nakupovat.

Kroky: 6 668/8 914

Úterý – den odjezdu

Ráno se vstávalo jako do práce, takže po 6. hodině. Došlo k očistě a výrobě snídaní s sebou, umytí posledního nádobí, nakrmení rudé zvěře v akvárku, uzavření a vypnutí všeho, co šlo a v 8 hodin se vyjíždělo. Cíl dnešního dne je hotel na letišti ve Veroně vzdálený 831 km. Počasí nám přálo, bylo jemně zataženo, tak jsme doufali, že to vydrží.

Proskákali jsme Prahou asi za 45 minut a vyrazili směr Plzeň. Naštěstí provoz nebyl nijak hrozný, a tak cesta ubíhala dobře. Německo jsme v klidu projeli dálnicemi, kde je provoz řízen rychlostí dle hustoty provozu. V některých částech se mohlo jet „jen“ 120. V Rakousku jsme jeli o něco pomaleji, protože tam se jezdí kvůli ekologii 100 (elektroauto může rychleji) a navíc se tam na mnoha místech upravuje okolí dálnice, takže jsou pruhy zúženy a rychlost zpomalena na 80. Zábava začala až u čerpací stanice před Brennerem. Jezdíváme tam na Shellku. Rychlost před Brennerem byla zase snížena a navíc tam jela obrovská hromada kamionů. Doplnili jsme palivo, koupili preclíka a louhovanou housku, sedli do auta a vyrazili. Na kruháku hned u benzinky byl Brenner napsán jednou na zelené ceduli a jednou na modré ceduli. Protože systém auta ještě nenaběhl, jelo se dle českých zvyklostí po zelené. Asi po 5 minutách a pár kilometrech, kdy se dálnice jen vzdalovala, nám došlo, že zase kufrujeme. Řidič hned koukal, kde se v těch serpentýnách otočí a nosič trošku vyšiloval, že tam jsou zatáčky, ať to řidiče ani nenapadne. Zvládli jsme se otočit za dalších 5 minut u nějakého penzionu. Zpátky na kruháči jsme se vydali teda po modré, která nás hodila na šnečí dálnici. Vyzkoušeli jsme si, jak hezky funguje předplacení Brenneru – to si předem zaplatíte těch 12 EUR za projetí na SPZ a pak vás to pustí téměř bez zastavení. Následně jsme zjistili, že zatímco my jsme k Brenneru dojeli sice pomaleji, ale pořád v pohodě, tak z druhé strany se táhne 19kilometrová kolona. Navíc se tam musela pár minut před námi stát dopravní nehoda, kdy osobák z našeho levého pruhu, který byl sveden na protější stranu, narazil do auta jedoucího v levém pruhu opačným směrem. Obě auta měla ulomená levá přední kolečka a vybouchlé airbagy. Tak jen doufáme, že to všichni přežili. A pak jsme hodně hodně hodně kilometrů fascinovaně zírali na italské BMW, které vždy, když jelo v levém pruhu blikalo doleva. Když náhodou zajelo doprava, tak přestalo, ale jinak blikalo levým blinkrem v levém pruhu. Vzhledem k tomu, že to jiní Italové nedělají, tak to asi bude zvláštnost značky auta. Buď tyhle auta nepoužívají blink vůbec nebo furt. Na odpočívadle v Dolomitech nosič krmil drobky své housky vrabčáky a tak bylo aspoň na co koukat. A pak bylo veselo při sjíždění z italské dálnice – najeli jsme k automatu, dali tam kartičku ze začátku dálnice a řidič se snažil zaplatit kartou. Bohužel to danou kartu asi nechtělo, tak si vzal jinou. Jenže ta mu upadla na zem. Jestli jste někdy jeli mýtnými bránami v Itálii, tak víte, že tam není nejvíc místa, zejména, když máte SUV. Takže začal manévr s popojetím tak, aby se daly otevřít dveře. Auto vřískalo jak šílené a jediné pozitivní na tom bylo, že na nás nikdo netroubil. Řidič vylezl, sebral kartu, zaplatil a pak jsme honem odjížděli. A auto zase řvalo, protože neměl zapnutý pás. Naštěstí tyhle platební systémy se závorou nejsou tak rychlé, takže máte čas si vše upravit, než pojede někdo za vámi.

Na hotel jsme dorazili v šest hodin. Cesta byla klikatá a různě se kroutila, ale hlavní je, že to bylo bez zácp a v klidu. Na hotelu jsme chviličku čekali, než se paní recepční vypovídá, pak nás nemohli najít v seznamu a nakonec nám řekli, že nám ukáží, kde máme pokoj. Trošku nás to překvapilo. Nejvtipnější bylo, že si Dvojka sbalila věci na 2 týdny každý do jednoho velkého kufru a zatímco řidič si vzal na hotel jen batůžek s pyžamem, nosič si musel vzít celý obří kufr kvůli drogerii a kosmetice. Navíc vlekl batoh kvůli notebooku a kabelku kvůli dokladům. Takže kdyby to nosič lépe promyslel, mohl to mít jednodušší. Každopádně slečna říkala, že můžeme po schodech nebo výtahem. Protože jsme vlekli 20kilový obří kufr, tak jsme jí nejdřív nerozumněli, protože nás nenapadlo to vláčet po schodech a ji nenapadlo, že na jednu noc budeme mít takový bágl. No, sešli jsme se na daném patře a slečna nám vysvětlila, že jim nejde wi-fi, takže jim nejdou ani vystavit klíče/karty k pokoji a že nám teda ukáže pokoj. Byla tak hodná, že nám ho i otevřela a pustila dovnitř. Říkala, že snídaně je od sedmi, což nám vyhovuje. Ptali jsme se na večeři a prý jsou také od sedmi a je nutné si udělat rezervaci. Takže jsme si udělali rezervaci. Pak slečna odešla, aby nám zapla světla na pokoji a mohli jsme si dojít na toaletu. No, je to 4hvězdička, ale tedy mohli by to rovnou říct dole na recepci, abychom to věděli, a ne nám to říkat postupně a tak napůl.

Od letištní hotelové restaurace jsme toho moc neočekávali, ale byli jsme příjemně překvapeni. Do restaurace jsme přišli jako první minutu po sedmé hodině (ano, otevírali v sedm). Restaurace byla vytvořena ve venkovském stylu s ohromnou pecí na pizzu. Chvíli nám trvalo, než jsme se rozhodli, co si dáme. Nakonec jsme zvolili čiči (cicci) a dvě místní speciality – šunka, artyčoky, sýr a olivy a pak pizzu s mletým vepřovým, uzeným sýrem a bramborami. K pití si řidič dal místní pivo německého typu z vody z vulkánu. Chutnalo jako standardní kvalitní nehořké pivo. Bylo jasné, že se nepodaří sníst vše, tak přišla na řadu krabička, do které se dala čiči. Pak si ještě Dvojka dala napůl cheesecake, kdy jeden sežral ovoce a ten druhý cheesecake. A pak konečně došli na recepci pro kartu k pokoji. Jaké nastalo překvapení, když jsme místo plastické karty dostali klasický klíček od pokoje s rozlišovačem, kde bylo napsané číslo pokoje. No, stává se.

Počasí

Při výjezdu bylo 16 stupňů, na dojezdu bylo 24 stupňů

Kroky: 2 592/2 925

Středa – stále na cestách

Ráno se vstávalo jako v každý jiný pracovní den, i když noc byla krušnější. Bylo teplo a někteří byli přecpaní, takže se nespalo nejlépe. Snídaně byla celkem v pohodě, když Dvojka přišla na to, že teplé tekutiny se musí objednat u obsluhy a že nemusí stát frontu na jediný kávovar v místnosti. 😊 Vypadalo to, že hotel okupovaly nejméně 2 autobusové zájezdy a pár dalších samostatných skupinek. Na recepci na nás byli hodní a vytiskli nám palubenky na loďku, tak nás tam asi pustí. Bohužel ráno pršelo a nepřestalo ani do doby odjezdu. Dvojka statečně při odchodu rozrazila dav před hotelem, který se schovával před deštěm a nasedla do autíčka a vyrazila. Pár kilometrů za hotelem jsme najeli na dálnici a mysleli si, jak to těch 820 km prosvištíme. Jenže se rozpršelo tak, že jsme museli zpomalit na 60 km v hodině. V podstatě průběžně pršelo první 2/3 cesty. Nosič začal podléhat panice, že nemá ani bundu, ani pláštěnku a nic s kapucí. Řidič pořád řešil, že auto si dělá, co chce a na nastavený tempomat kašle. Nakonec byla vyvinuta teorie, že jak auto ví, kam jedeme, tak před každou zatáčkou přibrzdí na 90 – 100 km/h za nastavených 127. To sice nevypadá nijak děsivě, ale když kolem lítají auta a přejíždí z pruhu do pruhu, je to dost nebezpečné. Navíc italský styl jízdy je zajímavý: jedu, a když chci, tak odbočím, kam chci a pokud tam někdo jede, je to jeho problém. Blinkr se buď nepoužívá vůbec nebo pořád. No, bylo to takové náročné, přestože jsme 2/3 cesty měli 3 pruhy – ony totiž 2 pruhy zabraly kamiony, jak se předjížděly a mezi nimi lítali nebo zdržovali provoz šílenci v malých autech. Poslední třetinu cesty už nepršelo, jeli jsme klasicky ve 2 pruzích a ohřálo se na 29 stupňů pod mrakem. Taková malá prádelnička. Z dálnice jsme vypadli až 17 km před cílem a stálo nás to 62,30 EUR. Naše dojmy z italské dálnice: je klikatá, je úzká, povrch má kvalitní, ale je i tak zvlněná, občas se najde díra, ale na odtokové žlaby na mostech nic nemá. To jsou rány, až jsme měli obavu, zda dojedeme se všemi koly. Zejména ve střední části cesty, kde je hodně kopcovitý terén, to byl nezapomenutelný zážitek.

Dojezd už takové drama nebylo – navigace zafungovala velmi dobře a dovezla nás do nádherně zrenovované zahrady s ubytováním, které je velmi zajímavé. Zvenčí vypadají budovy jako klasická stará cihlová obydlí. Vevnitř je to těžká moderna – pokoj nemá oddělenou koupelnu a toaletu, vše je v mramoru (nebo imitaci) a ve skle a moderně zařízeno. Např. jsme poprvé zažili čtvercovou toaletu a to včetně prkénka. Hned za silnicí je moře, do kterého se ale bude špatné chodit, protože tu není pláž. Je tu 1 domeček a 1 bungalov s celkem 5 pokojíky. O provoz se stará veselý příjemný Ital Emmanuelo, který je ochoten vařit cappuccino i přes den, pokud to není k obědu. V zahradě je možné najít palmy všech velikostí vč. těch kvetoucích, olivovník (s černými a zelenými olivami), kaktusy, granátové jablko s jablíčky, fíkovník s fíky, araukárie neboli blahočet, což jsou nádherné zajímavé stromy. Vše je v oblasti, která je sice u moře, ale poměrně zanedbaná a neošetřovaná. V okolí 3 km podél moře není vlastně vůbec nic, kromě hromady domků.

Dvojka se ubytovala, pak si sedla do společenské „místnosti“, která slouží jako vstupní hala, kuchyňka a jídelna a vrhla se na zásoby, které nezvládla sníst po cestě. A pak už nastala válečka.

Počasí

Na výjezdu teplo, ale průtrže a na dojezdu zataženo 30 stupňů v prádelně

Kroky: 4 174/3 461

Čtvrtek – první den v Bari

Ráno jsme vstali poměrně pozdě, o hodinu později, než v běžný pracovní den. To však vůbec nevadilo, protože jsme měli snídani až od osmi hodin. Zdejší ubytování je ve stylu B&B, takže snídani dostáváme krásně naservírovanou – čerstvé houstičky, croissanty, uzeniny, marmeládičky, sýry a tak podobně. Sešli se tu 2 páry z Holandska, čtyřka z Kanady a naše grupa. Po snídani se Dvojka rozhodla vyrazit do města Bari. MHD – přesněji řečeno autobusem. Ještě před startem si museli nainstalovat aplikaci, ve které se dají kupovat lístky na MHD a připojit k aplikaci platební kartu. Každý si koupil 2 lístky po 1 EUR a vyrazili jsme na zastávku, která je přímo proti ubytování. Měli jsme nasednout na autobus č. 12 a dojet na zastávku Piccinni-Cavour, což je asi 4 zastávky od konečně stanice na vlakovém nádraží Bari. V první zatáčce jsme si všimli, že za námi jede další autobus č. 12, který však odbočuje jinam. Tak jsme trošku přemýšleli, kam to vlastně jedeme. Navíc do autobusu začali přistupovat další turisti, kteří si asi mysleli, že když jedeme v busu déle, víme o něm něco více. No, tak to se spletli. Nejen, že nejsme na rozdíl od nich Italové, ale navíc jsme vůbec nic netušili, protože hlavní navigační telefon byl obsazen hovorem s kamarádkou. A tak jsme jeli a koukali, kdy vjedeme do starého města. Nakonec jsme vylezli na první zastávce, kde autobus zastavil a vypadalo to, že jde o centrum, což bylo jednu zastávku před konečnou. Po vylezení ven jsme určili azimut a vyrazili za pamětihodnostmi. Vzhledem k tomu, že bylo teprve necelých 11 hodin, bylo už poměrně teplo a na sluníčku to slušně peklo. Tak jsme tam tak chodili ulicemi tam a sem, směr si vybírali buď podle toho, kam chodí lidi nebo kam nechodí lidi, ale hlavně někde ve stínu. Jediná chyba bylo obcházení historického centra po přístavní promenádě, kde to slušně peklo. Cestou jsme nakoupili pouze 4 litry vody (3 EUR, což na centrum jde). Jinak se nám dařilo se vyhýbat turistickým lákadlům, i když vypadala zajímavě. No uznejte, že pletená kulatá kabelečka o průměru 12 cm v podobě medvěda nebo Minnie nebo pejska s odstávajícíma ušima a vyvaleným obličejem, byl zážitek. Jak bez toho budeme dál žít??!!!

Co jsme však museli navštívit, tak to byla lékárna. Oni si totiž někteří cestovatelé sebou nevzali vybavení proti mořské nemoci, i když si jich po loňské dovolené dost nakoupili. Takže v lékárně se podařilo sehnat aspoň 6 pilulek. Snad budou stačit. Kdyby ne, tak naštěstí loď je vybavena a prodává náramky, které máme doma už asi 3.

Po poledni dostala Dvojka hlad a vyhlásila hon na hlavního aktéra dnešního dne – arancini. Kdo četl nějakou předchozí plavbu ze Sicílie, tak ví, co to je. Pro ostatní: většinou se jedná o rýži, která je buď ochucená nebo naplněná různými příchutěmi (hovězí, sýr, zelenina) ve tvaru koule nebo jehlanu, která je obalená v trojobalu a osmažená. A taky jsme chtěli ochutnat panzerotti – což je kapsa z kynutého těsta plněná masem nebo sýrem a rajčaty apod. a osmažená. Protože všude v centru byly plněné bagety, cukrárny a zmrzlina, musela Dvojka použít internet. Nakonec našli jednu zastrčenou provozovnu o dvě ulice vedle a vydali se tam. Tam nakoupili 3 kusy smažky a šli se usadit do parku, aby se tím nacpali. Dle reakcí bylo nejlepší panzerotti plněné hovězím masem. Na druhou stranu arancini bylo naprosté zklamání – koule neměla žádnou náplň a hovězí prý nebylo vůbec znát. Po tukovém naplnění kapacit se Dvojka vydala na nákup. Kdyby se vydali do nějaké místní provozovny s farmářskými produkty, tak to pochopím. Ne, oni vlezli do Coopu! To prostě jeden nechápe. Jedinou výhodou bylo, že jsme zjistili, že tam mají české produkty: pivo Kozel (2 druhy) a sýr Gran Moravia. Nakoupilo se čerstvé pečivo na večeři, šunky, sýr, německý pivo, sušenky, vodu a colu.   

Pak jsme se vydali na zastávku autobusu, abychom se dopravili zpět do dočasného domečku. Zastávku jsme našli poměrně snadno a jednalo se o název, kde jsme měli původně vystupovat, kdybychom jeli tou správnou 12. Měli jsme ještě 20 minut čas, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme prohlédnout okolí a možná dojdeme i na další zastávku. V centrech měst bývají blízko sebe. Začali jsme se blížit k zastávce, když jsme viděli, jak kolem jede autobus č. 12 a přibržďuje, aby odjel asi 10 metrů před námi. Došli jsme na zastávku a zjistili, že to bylo správné číslo, ale naprosto špatný směr, i když dával geograficky smysl. Tak jsme se sebrali a radši jsme se vrátili zpět na původní zastávku, kde jsme ověřili, že to jede, kam má. Když autobus přijel, tak jsme se radši zeptali na naši zastávku (Domácí natrénovala její název). Řidič neurčitě mávl rukou, tak jsme nastoupili do poměrně plného autobusu – místo na sezení už nebylo. O 4 zastávky dál se stavělo u veřejné pláže a tam vypadla valná většina lidí, takže jsme se mohli usadit. Pak jsme jeli po pobřeží, což byla příjemnější cesta než vnitřkem města, a pozorovali, jak je místy o pobřeží pečováno a místy vypadá jak skladiště. Kdo ví, třeba tam časem vznikne něco nového a krásného. Z druhé strany silnice byla většina pozemků prázdná, neudržovaná a budovy byly polorozpadlé. Když jsme poznali naši ulici, připravila se Domácí ke dveřím a koukala, kdy má zmáčknout čudlík, aby nám autobusák zastavil. Bohužel jsme naši zastávku vesele projeli a zastavil nám až na té další. Takže jsme se museli 300 metrů vrátit, což není moc, pokud však nejde vedle aromatického moře v největším vedru mezi 14 a 15 h. Vstup do ubytování jsme měli otevřený, protože jsme se tam sešli se zdejším pečovatelem Emmanuelem. Trošku jsme pokecali, dostali jsme čajík a odpočívali.

Dvojka udělala odpoledne velký objev – malé okénko nad sprchovým koutem je ovládané tlačítky a servomotorkem. Když se zmáčklo jedno tlačítko, tak se okno pomocí servomotorku otevřelo a když druhé, tak ho servomotorek zase zavřel. Jinak k dalšímu velkému objevu nedošlo. Dvojka se válela, četla, poslouchala kde co a odpočívala. Pak se nacpala troškou jídla, co pořídila s tím, že si pak dá další díl. Asi si dovedete představit, jak to dopadlo: k dalšímu jídlu už nedošlo. Noc byla zajímavá, protože tam průběžně pochodovali, házeli sebou a jednou otevřeli okno, pak ho zavřeli a zapli klimatizaci a tak podobně. To jsem zvědavej, jak dají další den, kdy chtějí cestovat po okolí, když pořádně nespí a má být zase smažka.

Počasí

Přes noc deštíček, ale od rána slunečno a teplota se vyšplhala na 29 stupňů

Kroky: 13 762/12 780

Pátek – druhý den v Bari

Ráno bylo pomalejší, ale klasické. Dvojka u snídaně pozorovala 2 ještěrky – jednu hubenou dlouhou asi 12 cm na zemi pod stromem a druhou maličkatou, silnější 5 cm dlouhou na stropě snídaňové místnosti.

Okolo desáté jsme vyrazili na autovýlet. Prvním cílem bylo městečko Polignano a Mare vzdálené asi 20 km. Protože jsme neměli určitý cíl, tj. vybrané parkoviště, nechali jsme navigaci, ať nás vezme do centra. Tam to bylo velmi zajímavé – úzké uličky, krásně zdobené budovy a v noci to tam musí být naprosto úžasné, když se vše rozsvítí. Protože jsme nevěděli, kde zaparkovat a nezvládali sledovat provoz, navigaci a ještě všechny ty tuny značek, jen jsme projeli a vydali se dál. Další zastávkou bylo Monopoli. Tady jsme už věděli, kde máme zadarmo zaparkovat, což bylo skvělé. Parkoviště bylo poloprázdné a vypadalo, že je hned u historického centra. Ono to bylo kousek od historického centra (asi 1 km), ale ne když se v poledním žáru plazíte rozehřátými ulicemi bez stínu a pokrývky hlavy. Normálně jsem myslel, že se vyšisuju do světle šedé a ztratím svůj krásný lesk. Staré centrum vlastně pokrývá jeden z výběžků pobřeží, kde je na konci pevnost Karla V. Protože jsme bez průvodce, taky se nic nedozvíte. My jsme lezli úzkými uličkami, ještě užšími než předtím a koukali na všechny ty turistické lapače – předražené restaurace a bistra, prodeje kde čeho a ostatní lákadla. Čeho tam bylo poměrně hodně, to jsou kostely, chrámy, kaple a podobné budovy. V každé uličce bylo aspoň něco a pokud nebyla celá stavba, byly tam alespoň výklenky s různými svatými. Asi to tady v minulosti neměli moc jednoduché. Jakmile jsme se dostatečně vynadívali, hledali jsme v mapě, kudy se dostat k autu stínem. Cestou jsme ulovili jeden sendvič a dvě broskve v bio obchodě. Sendvič se nedožil ani jízdy autem, ale zato broskve se pěkně ohřály. Pak nás navigace vzala centrem do dalšího cíle, tak jsme tam trošku označili obrubníky našimi pneuškami. Další cíl bylo Alberobello. Tak tohle můžu za se sebe vřele doporučit. To je neuvěřitelný místo – ve staré části města je třetina prostoru zabraná parkovišti, třetina speciálními domečky a poslední třetina je normální. Mají zde domečky trullo (mn. č. trulli) – to jsou takové maličké domečky, které mají střechu, jako skřítci mají čepičky – oble špičaté. Střecha je skládaná z vápencových kamenů/destiček na plocho tak, aby se postupně zešpičatila. Domeček je buď oblý nebo čtvercový okolo 3 metrů v průměru, ale střecha je vždy kulatá. Domeček může mít více věžiček – každá místnost má svoji věžičku, ale není žádný obří domeček – prostě skládačka. V současné době jsou tyto domečky zapsané v UNESCO a lidi v nich stále bydlí. Jak procházíte touto oblastí, tak půlka domečků se stala turisticky výdělečnými prostředky a půlka je normálně používaná a bydlí v nich lidé. Všechny domečky jsou nabarvené na bílo, většina z nich má zajímavé zakončení střechy a některé mají na střechách speciální staré znaky. Dle Wikiny jsou ze 14. století. První část procházky jsme šli všichni, pak se řidič s Rendou oddělili a váleli se na lavičce v centru, kde byl výhled na druhý kopec a na restaurace. My jsme s nosičem šlapali do kopce v uličkách (některé byly slepé, tak jsme se vraceli tam a zpět) a koukali, co tam prodávají. A taky za kolik. Ceny tam jsou opravdu turistické – jak se na správnou atrakci sluší. Poté, co jsme se vynadívali na domečky, zaveleli jsme k odjezdu a šli natankovat. Ještě, že tu jezdíme z naší vlastní SPZ a ne s autem z půjčovny. Jakmile se někde objevíme, tak nejdřív koukají na barvu našeho autíčka, pak na značku a pak nám všichni jdou pomáhat – jako pán na benzince. Tady totiž mají další způsob, jak funguje automatická benzinka: jeden terminál na placení, dá se tam karta, automat si sám zablokuje určité peníze a pak se ještě musí počkat, aby se mohl vybrat stojan, ze kterého to poteče. Když jsme toto zvládli, tak jsme se vydali do městečka Locorotondo. Cestou jsme obdivovali další a další trulli, protože tyto domečky nejsou jen na jednom místě – v Alberobello jich je nejvíc u sebe a je to „staré centrum“, ale v okolí jich je taky dost a některé byly dokonce 8čepičkové. Dle některých vzhledů jsme si tipli, že některé domečky jsou nově postavené a původní jen imitují. V Locorotondo jsme sice našli parkoviště, hned u centra, krásné, prázdné a pouze pro místní. To jsme zjistili, až když jsme myli nebohé vařenéí broskve před cedulí parkoviště u stromu. Takže jsme zase sedli od auta a hledali, kde se tam můžeme upíchnout. Naštěstí hned za rohem bylo jedno volné parkovací místo a nebyla u něj žádná speciální cedule. Vylezli jsme, Dvojka zbušila broskve a šlo se zase na prohlídku centra. A zase malé úzké uličky, hromada sakrálních staveb, turistické atrakce apod. Opět jsme byli překvapeni, že i v těchto domech v centru lidé stále bydlí. U nás by všechny vyhnali a udělali z toho muzea nebo by to chátralo. Takhle se o to obyvatelé starají sami a dům pořád žije. Pak už jsme toho měli dost, tak jsme jeli zpět na bydlení. Navíc jsme ještě měli jeden velký úkol: praní prádla.

Než jsme však mohli někam vyrazit s prádlem, museli jsme se dostat domů. Dvojka nastavila navigaci, která hlásila dojezd asi za 40 minut a vypadalo to na rychlostku nebo dálnici. Po nějaké době jsme najeli na danou komunikaci a dost jsme zírali, jak se tu jezdí. Auto z toho nebylo vůbec moudré a řidič se neodvážil nastavit tempomat. Co chvíli byla u silnice bílá značka s číslem 50 v červeném kroužku. Dle našich znalostí značek se jedná o vyznačení maximální povolené rychlosti na dané komunikaci. No a tady to teda asi neplatí. My jsme jeli v pomalém pruhu a jeli jsme rychlostí 85 – 90 km/h, abychom nebrzdili provoz. Tam, kde byla chvílemi 90, tak se vůbec nic nezměnilo, auta dál lítala stovkou. Když nás v půlce cesty začaly předjíždět i autobusy, tak jsme to začali opravdu pozorně sledovat, zda jsme nepřehlédli dodatkovou tabulku nebo jiné značení. Ne, nic, občas tabuli doplňoval zákaz přejíždění pro kamiony. Navíc jak jsem už psal, Italové si moc nedělají hlavu s pruhy, blinkry a podobně. Jezdí jako prasátka. Ale aby na 50 lítali přes 100 km/h, to nám přišlo moc. Jen co jsme dojeli na ubytování, potkali jsme Emmanuela. Toho jsme se na to zeptali a ten jen pokrčil rameny a říkal něco o „no problema“, klidně prý i 130, policajti jsou v pohodě, tohle neřeší. Na to, jak se tady jezdí, je až s podivem, že tu není víc nehod. U nás by to bylo všechno domlácený. Je teda pravda, že zdejší trpasličí autíčka jsou domačkaná ze všech stran a Italové furt troubí, ale velké dopravní nehody tu nejsou tak časté jako u nás. Na krajích silnic mají vysázené nádherné bíle a tmavě růžově kvetoucí oleandry a také se poměrně často vyskytuje opuncie. Většina těchto sukulentů je v této době obsypaná hromadou plodů. Kdo to někdy držel v ruce, ví, že to není žádná sranda, na druhou stranu, je to poměrně chutný divoký plod. Jo, jen spadnout bych do toho nechtěl. Možná proto si dávají pozor – nechcete lézt z nabouraného auta do opuncií.

Pak si Dvojka dala sprchu, pokousala včerejší housku a kus uzenin, sbalila věci na praní a vyrazili jsme na výlet. Naštěstí byla prádelna otevřena – jednalo se o klasickou samoprací provozovnu, kterých u nás zas tolik není. My byli v takovém zařízení poprvé, takže jsme prd věděli. Byl tam starší pán, který na nás koukal, my na něj a pochopil, že my jsme mimo. On na nás italsky, my na něj rukama a nohama, ale zvládli jsme to. Dali jsme si prádlo do pračky, on nám nastavil program, dali jsme peníze do středového automatu, zmáčkl se čudlík s číslem pračky a jelo se. Trošku jsme byli nervozní z toho, že jsme tam nedali žádný prací prostředek – v tom zmatku na něj Dvojka zapomněla. Ale pak jsme díky překladům textů na stěnách zjistili, že to není třeba – prací prostředek a aviváž byla v ceně. To trošku vyděsilo nosiče, protože tam hodil troje sportovní funkční kalhoty, spodní prádlo a tři City Zen trička. To jsou věci, na které aviváž nepatří. No co, nějak to přežije. Pak jsme čekali půl hodinky a mezitím pánovi doprala pračka. Tak nosič očumoval, jak pán dává věci do sušičky a jak to spouští. Mezitím přišla k pánovi paní a povídali si a pouštěli věci na mobilu a kecali s okolojdoucími lidmi. Až když si pro vyprané a usušené prádlo přišel nějaký pán, tak nám došlo, že to jsou provozní tohoto zařízení. Pokud bychom se s nimi uměli domluvit, tak by nám možná taky vyprali a my jsme mohli jít nakupovat nebo na procházku. Počkali jsme další půlhoďku a pak Dvojka vytahala krásně narovnané prádlo. Vypadá to, že když se tam nedá pračka narvaná až po střechu a použije se větší buben sušičky, je prádlo rovnější. Na stole si pak srovnali prádlo a jelo se domů. Po návratu se roztřídilo prádlo, pověsily trošku navlhlé poniny, které byly v pytlíku, a šlo se večeřet – pečivo a uzeniny a sýr ze včera. Žádný zázrak to není, ale škoda to vyhodit. Je zajímavé, že Dvojka se doma cpe těstovinami jak zjednaná a tady nic. Tady si nedala ani jednou. Jsou divní.

No a pak už jen pohoda a odpočinek.

Počasí

Celý den pařilo slunce kromě pár minut u domečků a bylo 26-28 stupňů.

Kroky: 17 311/14 831

Sobota – nalodění

Ráno začalo pohodově – v noci byl klid, takže Dvojka se probrala v klasickou dobu pracovního dne, i když je víkend. Nosič provedl čistku vlasů, takže než se to dalo dokupy, tak bylo půl deváté. Já nevím, co jim trvá dvě hodiny na přípravě na snídani a sbalení těch pár krámů, když stejně kufry nevybalili. Po snídani se dobalili, rozloučili jsme se s Manem a vyrazili směr shopping a loďka. Asi se divíte, co chtěli nakupovat, když mají dva megakufry….. No, nosič zjistil, že odličovací ubrousky pálí a štípou (a to jsou od Dr. Maxe) a taky Dvojka zjistila, že se nové cedulky na kufry se nevejdou do plastových futrálků, které si loni koupili. A protože zase došlo k informačnímu šumu, nemají ani lepicí pásku, kterou by cedule přilepili k batohům. Navíc bylo potřeba pořídit řidičovi pečivo ke klobásce, kterou si koupil v úterý. Jako cílová destinace byl vybrán menší Lidl, který je cestou do přístavu. Usadili jsme se v autě, zapli navigaci do Lidlu a vyrazili. V první zatáčce jsme zase dostali lekci italského řízení: Ze zatáčky začal vykukovat autobus a protože je zatáčka do pravého úhlu, tak jsme zajeli ke straně, aby se vůbec vytočil. Přesně v místě, kde nás měl autobus míjet, se mezi nás a roh autobusu nacpal moped. Hodně jsme se divili, že ho ten bus nesejmul a byli jsme hodně rádi, že nám neodřel auto. Takovou prasárnu jsem dlouho neviděl a že mám ze sedadla slušný výhled. Pak jsme doufali, že do přístavu dojedeme v pořádku, je jedno v kolik, i pěšky bychom to došli včas. Cesta k nákupáku byla poměrně ucpaná a nás fascinovalo, že to byla první zácpa, kterou jsme zažili. U nákupáku nás velmi mile překvapilo něco, co jsme zatím viděli jen u vybraných dálničních benzinek – krytá parkovací místa. Nad většinou parkovacích míst (pozor: u Lidlu!) jsou natažené stínící tenké tkaniny, které nejsou proti dešti asi nic platné, ale na sluníčko zabírají naprosto skvěle. Dvojka se hrnula mrknout, co mají v italském Lidlu jiného než v tom českém. Tak hlavně to je pečivo. Mají tady nejen maličkaté pizzy o průměru 6 cm, plněné i neplněné italské pečivo (panzarotti), mikro bagetky z jemného mléčného těsta – prostě takové ty dobroty, co u nás nejsou. Další odlišností je speciální koutek s místními víny, kde mají velký výběr místních vinařství. V regálu mezi běžnými olivovými oleji byly také oleje produkované v této oblasti. Dvojka zvládla najít odličovací ubrousky a nůžky, bohužel žádná rozumná izolepa, pouze duck tape nebo kobercovka nebo klasická široká velká lepící páska v balení po 3 kusech. Chvíli nad tím kroutili hlavou a pak vzali školní lepidlo (taky po 3 kusech) a šli hledat další poklady. A podařilo se: nosič našel zvlhčovací ubrousky s vůní citronelly, kterou zjevně od výletu do Thajska má rád. Takže si hned nabagroval 2 balíčky a hurá na pokladnu. Protože Dvojka nejsou žádná ořezávátka, tak si řekli, že zvládnou samoobslužnou kasu. Když jsme tam přicházeli, tak bylo 7 pokladen volných. Pípli první citronellové ubrousky a kasa začla psát, že něco nejde. Nosič ubrousky vyndal a kasa začala ječet, že to tam máme vrátit, tak to dal zpátky a kasa tentokrát napsala v němčině, že výrobek nelze koupit. Tak jsme tam stáli jak trubci a čekali, co se bude dít. Po chvíli přišel mladý menší Ital a začal na nás chrlit hromadu povídání. Nosič vyvalil očička a pak se zeptal „English?“, Ital si nás prohlédl a pak řekl anglicky, že se musí brát celé balení a ne jen 2 kusy. Tak jsme mu řekli, že tam byla cena za kus a bylo to takto volné. No, každopádně nám je sebral a mohli jsme pokračovat. Šlo to dobře, než došlo na pečivo – našli jsme tam ovoce, zeleninu, pití, tašky, ale pečivo nikde. Tak jsme tam zase stáli jak trubky a čekali. Mezitím se tam vyrobila dost slušná fronta lidí a dost nehezky na nás koukali. Ještě, že je řidič velký a Renda to jistil zezadu. Zase přiběhl Ital a namačkal nám tam pečivo, nabídl tašku a pak nám to domačkal až na placení kartou – radši, abychom nezdržovali ještě víc. Sbalili jsme hromádku věcí a vyrazili ven. Tam se řidič nacpal klobásou a pečivem, nosič poplácal lepidlem popisky kufrů a mohlo se vyrazit. Zajímavostí bylo, že mezitím vedle nás zaparkovala starší dáma, která hned po zaparkování otevřela krabičku s nakrájeným ovocem a než šla nakupovat, tak se nacpala. To jí chválím, aspoň pak nekupuje blbiny. A pak už jen stačilo se dostat pár stovek metrů k přístavu a nalodit se.

Vyrazili jsme k přístavu a zjistili, že nalevo od vstupní brány je nějaká demonstrace, kde bylo hodně italských vlajek a taky pár pákistánských. Celá oblast byla v obležení italské policie a brána do přístavu zavřená. Tak jsme zastavili na křižovatce a počkali, jestli k nám přijde někdo z policie, ale nikomu se nechtělo. Nakonec jsme na jednoho začali slušně volat, jestli by nám neporadil, jak se dostat do přístavu. Ukázal nám dál do ulice napravo a že máme jet první odbočkou vlevo. Tak jsme tam přijeli, a dali blinkr doleva, že odbočíme…. V tu chvíli se ozvalo šílené pískání několika policejních píšťalek – na protější straně ulice od odbočky stála kupa policajtů, koukala na provoz a pár z nich šíleně pískalo a mávalo na nás, že tam ne, že máme jet dál. Tak jsme teda pokračovali rovně. Bohužel jako na potvoru nikde žádný další vlez do přístavu nebo kruhák. Zajeli jsme tedy do vedlejší ulice, objeli blok, připravili si papíry a jeli zase zpátky. Na vjezdu zrovna odpočíval mopeďák, tak jsme vyhodili blinkr a vjeli dovnitř. Někde za námi nebo v okolí se ozývalo troubení, ale to už nám bylo jedno – hlavně že jedem tam, kde máme jet – směr přístav a loďka. Pán na vlezu, když viděl, že máme papír od MSC, tak jen otráveně mávl rukou a poslal nás dál. Pak jsme trošku nevěděli, ale díky mercedesu, který se nás snažil 2x předjet, jsme tam pak trefili – prostě jsme jeli na housátko. Na vjezdu se řešilo, na kterou loď jdeme, protože tam parkovaly dvě MSC lodě a zda máme zaplacené parkování a jestli ho vůbec máme objednané – sakra to si myslí, že si do jižní Itálie vozíme auto s českou poznávačkou pro srandu? Domluvili jsme se, že parkování zaplatíme kartou na lodi, protože další možností byla platba v hotovosti a tu se nám nechce utrácet, kdo ví, jak to bude na ostrovech s terminály. Zatímco Italové byli drzí, vyložili si kufry (čímž blokovali tak trochu vjezd) a pak teprve odparkovali auto, my jsme si zajeli nejdřív zaparkovat. Na druhou stranu, měli jsme dost času a prostoru si vše projít a nenechat nic v autě – ne jako v Janově, kde to je frk frk, kufry vám tahají z auta oni a vy jste rádi, že si vezmete aspoň vlastní věci. Vlezli jsme do budovy, odkud právě pán pakoval skupinu Italů – protože patřili na vedlejší loď. Nás poslal dovnitř a když jsme viděli frontu, zeptali se ho, za můžeme s Aurea dopředu. A jo, můžeme, takže jsme šli rovnou na odbavení zavazadel. Slečna nás rychle odbavila, na naši palubenku nalepila velké červené P a poslala do vedlejší budovy do prvního patra. Tam stály tři slečny a rozdělovali lidi. Ostatní lidé měli na svých papírech velká modrá čísla. Když jsme se dovalili my, dostali jsme průvodkyni a ta nás dovlekla až dopředu, kde nás během chvilku odbavili, vyfotili a poslali na kontrolu. Tam stál pán, který pečlivě kontroloval naše pasy a jména na palubence a pak nám určil frontu na kontrolu. Prošli jsme kupodivu bez pípání a ječení senzorů a mohli na loďku. Na molu před lodí stál MSC človíček, který každé jedné kabině říkal, že karty k pokojům najdou na dveřích kajut, že si lidi mohou dát do kajut zavazadla, ale že kabiny budou hotové až o půl třetí. Chudák, ten asi bude slušně vyžvaněný, když nakládají celou loď.

A teď něco o lodičce: 980 kabin, 2 658 pasažérů, které obsluhuje 742 členů posádky na 13 patrech. Je to maličká loď v poměru k tomu, co většinou jezdíme, má jen 274 metrů na délku. Bydlíme ve 12 patře úplně, ale úplně na čumáčku, a ještě s balkonem směrem na příď. To jsem zvědavý, jak bude fučet, až pojedem. Haha. Je to jedna ze dvou nejlepších (a nejdražších) kajut a výhled má dopředu. Nad námi je jen solárium a pod námi je Spa a můstek.

Po nalodění jsme se vydali hodit do kabiny příruční zavazadla, přičemž jsme potkali našeho stewarda. Dvojka si rovnou řekla o dvě dečky, protože jsou to rozmazlenci a nechtějí se dělit o jednu. Pak jsme vyrazili mrknout na bazén, sedli si ven na pití a jídlo a začalo to: drinky lítaly, až to nebylo hezký. Naštěstí jen nealko, takže se snad dožijeme i večeře. Kolem půl čtvrté jsme došli podívat na pokojíček a Dvojka zírala, kolik tu má skladovacích prostor. Nejen, že je tu šatna, do které můžeme zavřít celého řidiče se všemi zavazadly, ale jsou tu další 2 vysoké a 2 nižší skříně s hromadou polic. Na pátou hodinu bylo vyhlášené klasické povinné cvičení, kdybychom se potápěli. Nosič si ještě stihl dát sprchu a zjistil: označení teploty vody na baterii absolutně neodpovídá tomu, co z toho teče (nastavil si 38 a málem se uvařil, takže je tam necelých 20), dále přibyla lahvička s kondicionérem, ve vaně je protiskluzový nátěr a hlavně – přibyl krém. Veškerá kosmetika je v jedné řadě a voní stejně jako celá loď. I přesto, že má problémy s kůží, rozhodl se nosič, že bude statečný a vyzkouší to. To jsem zvědavý, kdy se osype a bude skučet, zejména v tomhle vedru. A pak už zazněly výstražné sirény a začalo cvičení. V novodobé historii je to přes video na televizi a pak se musí zavolat na dané telefonní číslo z kabiny. Následně se každá osoba musí vydat na dané shromaždiště, kde jsou všichni povinně opípáni (kdo tomu nerozumí, přečtěte si předchozí plavby). Bohužel to ztratilo své kouzlo, kdy jsme lítali po lodi s vestami a na shromaždišti se snažili do nich všichni nacpat dle instruktora, který to předváděl. Dnes už žádné představení není. Co je však novinka, je to, že celou hodinu, kdy probíhá cvičení vám ani nenalijou v baru – teda těm novým. Osobám, které se nenalodily v tento den, se nalévat může. Asi mají strach, že násoskové by se na cvičení vykašlali. Po cvičení se Dvojka rozdělila: řidič šel do báru, kde nic nedostal a nosič šel stát frontu na exkurze, protože do kabinky dostali leták, že mají dáreček. Vzhledem k tomu, že byla zmíněná hodinová přestávka kvůli cvičení, byla tam fronta jako blázen. Výhodou bylo, že to někteří vzdali a odešli, takže jsme byli s nosičem pátí, když přišel personál. Nosič se dostal na řadu asi po 15 minutách, protože se všichni nějak nemohli vykecat. Pán si vzal papír, omluvil se, že to musí zkontrolovat a pak zazvonil telefon, který vzal a na kterém strávil dalších 10 minut. Když se k nám vrátil, tak to začal zase kontrolovat a pak přinesl dva balíčky cca 15 x 20 cm, ve kterých jsou skládací tašky/batůžky. Pak ještě řekl, že moment, že musí ještě zkontrolovat výlety a pak přišla špatná zpráva: v Katakolonu byla zrušena naše exkurze, protože není dost anglicky mluvících lidí. No, co se divíme, když to plave z jihu Itálie, že jo. Takže jsme sbalili batůžky, informaci, které výlety se jedou v AJ a šli za řidičem. Tam se to vše probíralo, Dvojka měla depresi, že nepřivleče oliváč a olivy přímo z farmy. Další možností bylo jet ten samý výlet, jako když tu byli naposledy. Ale zaplatili byste 112 EUR za osobu za výlet, kde jste už byli? I když to je výlet na původní olympijský stadion a na olivovou farmu? Nooo, Dvojka ne. Během zalévání se drinky procházeli další možnosti výletů s variantou, že zůstanou v Katakolonu. Přístavní město to vyhrálo až ve chvíli, kdy bylo zjištěno, že jsou tam nejen farmářské prodejny, ale také výrobce věcí z olivového dřeva. To zas budou lítat prachy vzduchem…. Následně se Dvojka rozhodla, že půjde na večeři, čas se nachýlil a bylo vhodné se tam vydat. Jenže vedle exkurzí je taky stánek s budoucími plavbami. Tam potkali velmi zajímavou osobu, která se plaví na lodích už od roku 2009, takže toho hodně zažila. Dvojku zaujala plavba na Aljašku a přes Panamský průplav. Během okukování se osoba přiblížila a nosič si všiml, že se jmenuje Nebojsa. Pán řekl, že je Srb a „s“ přečetl jako „š“. Tak mu Dvojka pověděla o české pohádce O Nebojsovi a pak tam čtvrt hodiny plkali o výletech a počasí a tak podobně. Zajímavostí je to, že průplavba Panamou se dá spojit s výletem na Aljašku. Bohužel to v součtu trvá 27 dní, a to nepočítáme transfer do Ameriky. Také se řešila plavba kolem Japonska, protože tam by Dvojka ráda. Jenže zatím jsou plavby v Asii minoritní záležitostí a plavby u Japonska nejsou okolo, ale jen někam a max. na 7 dní. V příštím roce se má spouštět na vodu World Asia, která by měla plavat v tamních vodách a nyní probíhají jednání, kde všude to bude. Tam je naděje, že by mohla být plavba kolem Japonska nebo do více zemí než Japonsko a Korea. To jsem zvědavej, kam mě vezmou, snad se do té doby nerozpadnu a Dvojka nezgerontí natolik, aby mě nechali doma.

A pak se šlo papat…. Samozřejmě zase trefili špatný vlez (ten pro plebs a ne pro Aurea), takže je vláčeli všude kolem. U vchodu byli nachystaní 3 vedoucí a 5 číšníků, kteří zdravili a klaněli se. No, když jsem tak koukal, v čem tam šel řidič, tak teda nevím…. Každopádně jsme dostali stoleček v rohu a řidič rozkládal rukama, že je velký, a že bude lepší, když bude sedět tam, kde nebude překážet. Nakonec nám číšník vybral jiný stůl, kde jsme byli uklizeni – byl to jeden z mála kulatých stolů. Dnešní menu nebylo nic zázračného, ale i tak si zvládli vybrat. Nosič opěvoval obyčejné těstoviny s boloňskou omáčkou a z hlavního jídla a zákusku snědl tak polovinu. Řidiči zjevně chutnalo vše a vesele se nacpával. Rychlost, s jakou probíhala večeře, bylo nutné vyplnit koukáním do budoucích plaveb, informováním zbytku rodiny, co se kde dozvěděli, čučením na praštěná videa a řešením, kam se pojede příště. Vypadá to, že Dvojka za ten rok zapomněla, proč přestala chodit na servírované večeře – strávili tam dvě hodiny. Kde jsou ty doby, kdy to byla nacpávačka rychlostí blesku. V každém případě byli najedeni a aspoň na sebe měli čas. Ještě štěstí, že spolu vychází. Protože vlekli každý skoro plnou láhev vody, vydali se rovnou na pokojíček. Cestou přes horní palubu nad bazénem slyšeli něco jako cikádu. Je však divný, že by na lodi byla cikáda, když tam není žádný strom a nic živého. Jak šli pořád blíž a blíž ke své kajutě, byla to pořád hlasitější a hlasitější. Chvíli dumali, jestli ten kravál nedělá nějaké technické vybavení lodi, ale vzhledem k tomu, že to nebylo pořád pravidelné, tak to možná fakt bude cikáda. To jsem zvědavej, jestli tady na moři uloví nějakého partnera. Je sice hlasitý, ale takhle fakt ne. No, počkám si na zítra a asi se tam na ni půjdu podívat. Před kajutkou už čekala zavazadla, se kterými nám pomohl steward a Dvojka se hned vrhla na vybalování. Nosič zjistil, že skříní je sice hodně, ale i tak má problém si to roztřídit tak, aby se pohodlně vešel. Řidič byl asi v pohodě, ten to neřeší a prostě to někam mrskne. No a pak už byl klid a odpočívalo se. Bohužel jsem se nedostal na představení v divadle, protože to prostě zase někdo nestihl. 

Počasí

Dle předpovědi mělo být 28, celý den smažilo, takže to vylezlo na 32.

Kroky: 7 412/6 790

Neděle – na moři

Ráno se Dvojka probrala až někde kolem půl osmé, což bylo způsobeno časovým posunem +1 hodina. Dali se dokupy a vyrazili na snídani. Místo se najít podařilo, protože tam bylo skoro prázdno, ale nějak jim nechutnal ani čaj ani míchaná vajíčka. Navíc nenašli šunku nebo šunkový salám na plátky. No, snad to nějak přežijou. A pak začala flákačka, až to nebylo hezké. Myslel jsem, že se podívám na nějaké aktivity a ono nic. Celý den se placatili někde v baru nebo na balkoně, četli si, poslouchali kde co a prostě lemřili. Po poledni nového času zašli na lehký oběd, kde byl šílený nátřesk osob. Během oběda zjistili, že Italové opravdu strašně plýtvají jídlem – mladý pár si nanosil na stůl asi 4 talíře jídla a pak většinu z toho rozšťourali a snědli tak polovinu. Nějak tohle nechápu. Večer bylo gala, takže se před večeří nastrašili do oblečení a vyrazili do víru lodi. Jak tak procházeli lodí, zjistili, že na tuto plavbu se na gala připravilo poměrně dost lidí. Nejméně polovina žen měla večerní šaty a třpytily se jak ozdobičky na vánočním stromečku. Na sedmou se dostavili do restaurace na večeři, kde se těšili, že vše půjde hladce a bude to rychlé. Tak nešlo – na večeři seděli dvě hodiny a dohadovali se, zda to je neschopností obsluhy nebo nový způsob servírování večeří. Dalším drobným nedostatkem byla nekoordinace číšníka a jeho pomocníka (dvakrát objednávané tekutiny) a rozhodně nezvládali sklízet ze stolu nebo se zeptat na dolití vína. Švédský pár vedle nás požadoval k hlavnímu chodu červené víno – růžové k předkrmu už dopil a číšník přiběhl s lahví růžového, že dolije. Tak mu vysvětlili, že ne, že chtějí červené. Za nějakou dobu přišel s červeným vínem. Pak si všiml, že vedle sedícím Holanďanům taky došlo víno, tak jim taky dolil. No a nás si vůbec nevšiml. Nás se zeptal až těsně před dezertem. Nějak si nejsme jisti, zda je to nová politika šetření – dejte jim víno, když si řeknou, nebo zda to je neschopnost obsluhy. Nosič dokonce vyhrožoval, že příště přinese notebooka, abych měl kde psát zápisky. Za tu hodinu a půl, co se na stole nejí, něco sepsat stihnu. Po večeři jsme se šli podívat do divadla, protože tam měl být kapitán, tak ať vidíme, kdo kocábku řídí. Přišli jsme k divadlu a přes kus dalšího baru byla obří fronta lidí. Řidič se vydal na průzkum, zatímco nosič držel pozici. Po nějaké chvíli povídání s obsluhou u vstupu řidič mávl, že se má jít dopředu. Takové ty jejich věrnostní kartičky jsou dobré nejen na slevy, ale také na nějaké ty priority vstupy – třeba do divadla, kam se pak navalila tuna lidí. Když došlo na představení oficírů a následně i kapitána, bylo divadlo úplně nacpané. Následující představení bylo taky fajn – jeden zpěvák a dvě zpěvačky zpívali hitovky ze slavných oceněných filmů. Bohužel musím uznat, že půlku jsem neuměl přiřadit. Co bylo překvapující, byla píseň z Karlíka a továrny na čokoládu. Ta je zjevně z nějakého staršího filmu, protože v tom novém zpívají jen Umpalumpové. Zakončovalo se Abbou, což je standardní hopsací hudba, takže většina divadla stála a kroutila se. A když jsme si tak hezky zaplácali a zatančili, tak jsme šli na pokojíček a spát. Ráno máme být v 8 v divadle, takže vstávačka bude hodně brzy. Zejména, když od toho odečtete hodinu, kterou máme posunutou.

Počasí

Dle lodních informací bylo 26, ale teda na sluníčku to smažilo hrozně.

Kroky: 7 251/5 857

Pondělí – Santorini

Vstávat v pondělí ráno v 5:15 našeho času o dovolené – to faaakt nechcete. No, co se dalo dělat, když máme stihnout snídani, posnídaňový oddech a být včas na odchozím stanovišti, tak prostě musíte. Takže se ráno vyvalili, došli na snídani, kde už panoval čilý ruch a pak se z balkonku dívali, jak se parkuje před Santorini na kotvě. Před námi připluly 2 velké lodě a jedna menší, takže na ostrově bude asi pěkný nářez. Těšili jsme se, že bude premiéra – řidičovi se splní sen – vezmou ho těmi malými lodičkami, které si sebou všude vozíme. Nakonec se ani dnes sen nesplnil – Santoriňané používají své vlastní tendrovací lodičky. Přišli jsme do divadla v 8:15, jak jsme měli. Zjistili jsme, že první dvě skupiny jsou už pryč (měly termín o 30 minut dříve), což je dobře, protože to znamená, že to funguje. Bylo tam několik skupin a než pro nás byla připravená tendr lodička, tak uplynulo půl hodiny. Lodičky byly dvoupatrové a vešlo se do nich tak 50 – 70 lidí, dle toho, jak je nacpete a zda sedí. Bylo zajímavé, že i když jsme v zátoce, tak celkem foukalo, takže se loďka houpala. Po 5minutové plavbě nás vykopli v přístavu, kde stály připravené autobusy. Nahoru na útes vede klikatá cesta a když jsme přijížděli, tak už tam byly nějaké autobusy šplhající vzhůru. V busu jsme byli s německy mluvícími turisty, takže průvodčí to měla velmi těžké, protože musela vše říkat ve dvou jazycích. I tak jí to šlo dobře a sdělila nám hromadu zajímavých informací: Egejské moře je jedno z nejčistších, a proto je také velmi slané. Mají tu zejména černé pláže, takže kdo má rád masáž horkými lávovými kameny, bude nadšený. Mají tu i malou červenou pláž a jednu trpasličí bílou. Nejdelší pláž má 11 km a jsou na ni umístěny 3 turistické oblasti, které se však na zimu zavírají, takže je místní nepočítají do obydlených oblastí. V moři se udělá pár kroků a pak je útes – v kaldeře je jen 400 metrů, v ostatních částech je moře hlubší. Lodě kotví v kaldeře – což je pozůstatek po výbuchu sopky. V okolí ostrova je mnoho podmořských sopek stále aktivních, takže se musí hlídat jejich aktivita. Jejich okolí poznáte podle zelené teplé vody a sirného zápachu. Celá kaldera je vlastně muzeum pod širým nebem – každá vrstva, která je krásně vidět vypráví historii – stačí se jen dívat. Povrch ostrova je tvořen zejména pemzou, do které si místní obyvatelé již v historii vydlabávali svá obydlí. Skalní obydlí jsou stavěna tak, že mají dveře, vedle jedno okno a pak to vede do skály. Pemza není jen na drbání nohou, ale je to také skvělý izolační materiál. V minulosti se odsud vyvážela pemza v obrovském množství – stovky tisíc tun ročně. Nyní je již vývoz zakázán. Na nejvyšší hoře Proroka Eliáše (560 m) – teda spíš kopci – je v současné době kde co: vojenská základna, radary, co hlídají veškeré sopky v okolí a klášter, který stále funguje a obývá ho 6 aktivních mnichů. Jinak klášterů je na ostrově poměrně hodně, na druhou stranu, kdo by se divil: ono tu skoro nic neroste, tak se lidi hodně modlili, aby aspoň to něco málo vyrostlo. Na ostrově mají jedno z nejstarších vín na světě a mají ho z toho důvodu, že když probíhala po Evropě nákaza nějakým broukem, na Santorini to nemělo vliv. Na tomto ostrově totiž jediné zvíře, které přežije, je malá ještěrka. Nic jiného tu nepřežije. S rostlinami je to podobné – pemza je skvělý izolant a taky má schopnost nabírat vodu, takže pro rostliny zachytává vodu ze vzduchu. Místní zalévají pouze kytičky na ozdobu. Santorini má velmi vysokou vzdušnou vlhkost, přesto je tu velmi sucho. Skoro vůbec tu neprší – mají maximálně 10 deštivých dní v roce. V roce 2011 nastal zázrak a na Santorini, kde je v zimě 15 – 20 stupňů, sněžilo. Jeden jediný den, ale stačil na to, aby bylo jemně bílo. V horkém slunečném podnebí přežívá víno, kaktusy, pistácie a nějaké ty traviny. Zajímalo by mne, jak zde rostou rajčata, která jsou prý velmi sladká, a mají ráda vodu. Pak tu taky pěstují zázračné okurky – jsou krátké, tlusté a s velkými semeny. Když je necháte přerůst, zežloutnou a stanou se z nich dýně – tak zázračná je zdejší vulkanická půda. Všechno ostatní kromě ryb musí dovážet. Jinak co se týká běžného života, tak první auto zde bylo až v roce 1963 a na dlouhá léta to bylo jediné auto na ostrově. Všude se chodilo pěšky, a protože se nepočítalo s provozem aut, nemají cesty chodníky. Místní města nemají ulice a domy nemají čísla popisná. Nosič zjišťoval, jak to funguje u poštovní doručování: každý člověk má informaci, kdy pošťák jezdí a tak vylezou z domů a zajdou si na náměstíčko nebo vybrané místo pro balíčky. Na ostrově žije trvale 15 000 lidí. V letní sezóně se zvedá počet obyvatel a pracujících (ne turistů) na 55 000. V loňském roce to bylo 79 000, proto se vedení Santorini rozhodlo zasáhnout a turistický ruch omezit. Kromě jiného se to projevilo v tom, že abychom mohli na ostrov, museli jsme zaplatit 20 EUR vstupné.

První zastávkou bylo městečko Oia (čti „ía“), které je na nejsevernější části ostrova. Je to nejfotogeničtější město, které shlíží na kalderu. Nádherné bílé domečky s úzkými uličkami v kopcovitém terénu vypadá velmi romanticky a je to nejfotografovanější místo na ostrově. Valná většina fotek ze Santorini bude toto městečko. My můžeme k tomuto místu sdělit jediné – na nával turistů, kteří tu lezou v tom horku nahoru a dolů to rozhodně nebylo stavěno. Uličky jsou úzké přesně na 2 lidi a cesty jsou lemované obchůdky se vším možným. Musím uznat, že takových zlatnictví a hadráren jsem ještě neviděl. Na druhou stranu řecké oblečení je většinou ze lnu nebo 100% bavlny, lehké, vzdušné a šik. Zdejší šperky jsou také velmi hezké. Většina kamenů je modrá a vůbec celému ostrovu vládne modrobílá. Jižnější část městečka je už novější a hlavní turistická zóna má široký mramorový chodník. Když tam párkrát za rok sprchne, nebo někdo něco rozlije, tak to tam asi slušně klouže. Zajímavé je, že není obydlen jen horní hřeben, ale bydlí se i směrem k moři. Je zde hodně skalních obydlí a hotelů, kde je možné se ubytovat. Pokud má nějaký hotel nebo obydlí bazén, tak tam je určitě mořská voda – tady si bazén se sladkou vodou nemohou dovolit. Dvojka tu koupila obalované oříšky a hurá na další místo.

Další zastávkou bylo hlavní město Fira – to je cca v půlce ostrova a z vysokého útesu shlíží na kalderu. Nahoru se dá dostat 3 způsoby – buď z vedlejší zátoky busem, jako my, nebo lanovkou, kterou pojedeme dolů a nebo po 598 schodech. Dle průvodkyně se dá cesta dolů po schodech zažít 2 způsoby – na oslíkovi nebo hezky pěšky. Na jízdu na oslíkovi (spíš tedy na mule, protože to bylo větší než osel) z takového kopce si člověk fakt užije. Oni se prý oslíci rozběhnou a je to šupec. Pěšky to trvá něco mezi půlhodinkou a 4 hodinami dle toho, jak je člověk fyzicky marný. Lanovkou jste dole za 90 vteřin. Jen teda ty čekací doby – běžně jezdí lanovka co 20 minut. Dneska udělali výjimku, když tu mají 3 lodě: dneska jezdila co 5 minut. Hlavní město Fira je ve své staré části stejná jako Oia – velmi úzké kamenné uličky s jedním krámkem vedle druhého. Samá lákadla včetně restaurací. Průvodkyně nás vypustila kolem jedné hodiny, ať se bavíme sami. Poslední tender loďka odjížděla v 17h a bylo nutné počítat s frontou na lanovku. Takže jsme se tam s Dvojkou prodírali, potáceli a pobíhali po obchůdcích. Obdivovali jsme výhled na kalderu a doufali, že najdeme lanovku, protože kostel, u kterého měla začínat, nebyl z těch uliček vůbec vidět. Prostě jsme šli pořád dopředu. Jednou z atrakcí je slezení dolů k hlavní stanici oslíků, kde si k nim člověk může čichnout a vyfotit se. A víte co? Žádná fotka s oslíkem nebude, protože řidič nechtěl. Nevím, jestli je taková lemra nebo nechtěl slyšel „svůj k svému“. Každopádně jsme to tam prolézali, abychom ulovili: víno, pistácie, magnetky a čepičku pro nosiče. Naštěstí hned na začátku turistické zóny byl minimarket, takže tam Dvojka vlítla a vykoupila poslední balíček pistácií, vzala maličké vzorky vína, nějakou rajčatovou omáčku a pití s želé žabičkami, které nosiče dost rozčílily. No a pak se s tím vláčeli uličkami a koukali, kde budou mít hezké magnetky a kterou si vzít čepičku. Pak našli slušně zásobenou prodejnu turistických blbin, tak tam vzali i další kachničku. Nakonec došli do prodejny, kde bylo i jídlo, těšili se, že koupí další pistácie, jenže smůla – žádné tam nebyly. Tak vzali zase nějaké malé dárečky a pak se rozdělili. Řidič s Rendou se váleli pod centrálním stromem a my jsme s nosičem lítali po okolí a sháněli pistácie jak vzteklí. Bohužel jsme nebyli vůbec úspěšní, vrátili jsme se jen s kameny. Jo, slyšíte dobře, tihle praštění lidé si KUPUJÍ kameny!!! Pak jsme se zase všichni sešli a koukali, že fronta na lanovku vlastně neexistuje, tak jsme vyrazili ještě udělat pár foteček. A šlo se ještě kousek vedle a ještě za roh…. A pak už teda ne, protože to bylo do kopce. No, každopádně cestou zpátky zase našli slušně zásobený obchod a tam měli další kameny – tentokrát barevné. Místo toho, aby si nosič pořídil něco na sebe – měli tam krásné kvalitní oblečení z přírodních materiálů, tak se hrabal v kamenech a vybíral snad pro celou Českou republiku. S plnou hrstí je donesl na kasu, kde se je slečna hrnula balit každý kámen zvlášť do bublinkových pytlíčků. A než jsme to dali celé dohromady včetně platby, přivlekli dva průvodci své skupiny na lanovku a tím vyrobili frontu na 20 minut. No měl jsem chuť je kopnout. Čekali jsme tam a těsně před námi nám zavřeli vrátka….. to se nakonec ukázala jako velká výhoda, protože jsme seděli v prvním vagonku lanovky. Je to seskupení 6 kabinek, kam se vejde max. 6 lidí. Naše kabinka měla jen 5 obyvatelů, i když byla fronta…. Proč pak asi? Že by se báli, že těch 450 kg přesáhneme? Každopádně jsme měli skvělý výhled, když jsme svištěli dolů. Dole jsme vlezli do obchodu s potravinami, kde jsme našli zásobárnu pistácií – nejen, že jich byla zásoba, ale stály POLOVINU! Takže hamouni se projevili a bagrovali a bagrovali… A pak tam zahlédli sladké….. V každém případě jsme zakončili návštěvu Santorini slušným nákupem a vydali se na stanoviště tendrovacích lodiček, které bylo bohužel až na konci, protože jsme připluli poslední, a protože jsme byli vzadu. Tam jsme se chvíli pekli, než dojela loďka a my nastoupili. Připluli jsme k naší lodi asi na 8 metrů, kapitán tendru a lidi na lodi si něco ukazovali rukama a pak jsme si udělali okružní jízdu kolem naší loďky. Když jsme se vynořili za zádí a zastavili, tak nám došlo, co se tu dělo – okolo zrovna projela místní Ferry, takže se vytvořily vlny. Ono už takhle to tady pohupuje, protože je větrno, ale Ferry, která se tu prohnala, udělala tři velké vlny. Pak už to byl jen kousek na přestup a hurá do kabiny, vykoupat, najíst…. A tak podobně. 

Ze všech míst jsme měli možnost pozorovat a porovnat další kotvící lodě. Musíme uznat, že jestli nějaký eko aktivista někdy viděl na vodě spuštěnou loď společnosti Virgin, tak se nedivím, že uspořádal protestní akce. Z lodi vycházely celou dobu, co jsme byli na Santorini šílené dýmy a další loď za ní od společnosti Celebrity to musela čuchat. My jsme naštěstí stáli bokem, takže jsme nenačichli.

Při vyplutí jsme si zaskočili do kabinky, abychom z čumáčku koukali, jak se vyplouvá. Koukali jsme, jak se loď točí a pak jsme vyjeli kupředu z chráněné kaldery. Kdo by řekl, že tam tak fučí, málem jsem ulítl a když jsme zalezli do kabiny, tak nám vítr lomcoval zavřenými dveřmi na balkonek. Na druhou stranu to dneska krásně ochlazovalo na výletě. Dneska jsem se těšil, jak si v restauraci užiju sabotérskou akci s notebookem a Dvojka mi to zkazila. Místo servírované 2h večeře, kde dostanou 2 chody a dezert jsme šli jen do bufáče. Tam se Dvojka během hodiny nacpala hromadou těstovin a masa, zbušila dortík a ovoce a šla se válet. Venku fučí, až hučí kabina, krásně nás houpou a tak se nosičovi bude dobře spát. Teda pokud nebude řidič lítat na toaletu zvracet.

Počasí

Dle novin 25 – 29 stupňů, což bylo odpovídající a velmi větrno.

Kroky: 16 202/13 934

Úterý – Pireus a Atény

Připlutí bylo dle rozvrhu v plánu v 6h ráno. Loď začala brzdit někdy o půl páté ráno a v pět dokončovala brzdící cyklus, protože nás s nosičem probudila. Někteří jiní vesele chrněli dál a ničeho si nevšimli. Protože se někteří vyspali dosytosti, byli vzhůru už kolem šesté hodiny místního času. Takže než se válet, šli se podívat, kde to parkujeme. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že parkujeme čumáčkem ve městě? Jako opravdu – z naší kabiny to vypadalo jak v nějaké komedii, kde obrovskou lodí najedou přímo do centra města. Před námi se objevily moderní budovy v pozadí s těmi staršími. Vzhledem k tomu, že byla ještě tma, tak jsme měli možnost s nosičem pozorovat východ slunce nad přístavem Pireus. Koukli jsme do mapy a zjistili, že jsme opravdu v centrálním přístavu, za námi jsou mola trajektů a po pravé straně máme pravděpodobně starý přístav. Po probuzení řidiče jsme se dali dokupy a vyrazili na snídani. Při té příležitosti bylo zjištěno, že včerejší trajdání po Santorini nechalo na řidičovi následky – zase má problémy pajdat. Dnešní výlet je relativně v pohodě, to se budeme vozit, ale zítra jsem na něj zvědavej. Včera byl výlet na dva prstíky náročnosti, dneska je jeden prstík a zítra jsou tři prstíky. No, kdyžtak se bude válet v buse, my to s nosičem nějak dáme.

Na výlet jsme vyrazili poměrně načas s dalšími dvěma autobusy, které byly vyvolány před námi. Během cesty ven a k autobusům se nám s nosičem podařilo předběhnout celou řadu a dojit k autobusu první. Jako u jediného nebyla však paní venku, ale seděla vevnitř. Než si toho nosič všiml, tak nás předběhli Italové. Výhodou bylo, že řidič s Rendou byl hned za námi, takže jsme si vybírali místo společně. A pak jsme vyrazili směr Athény. V současné době jsou už tato dvě města téměř jedno – jednou ulicí plynule přejedete z jednoho města do druhého, aniž byste si toho všimli. Bohužel výklad byl zejména v italštině, a navíc se paní průvodkyně zapomínala a občas řekla ty samé informace ve stejném jazyce. S fotkami to taky není nic slavného, protože řidič místo focení chrněl. Takže se toho dneska moc nedozvíte. Hned na začátku jsme se dozvěděli, že Santorini získalo své jméno ze Santa Irina, místní ostrovu dlouho říkali Fira – podle hlavního města. A pak už to byla směs pohádek a reálií, takže se nám to špatně rozlišovalo. Nejen, že bylo paní špatně rozumět, ale ona nebyla nijak skvělá výslovnost a hlasitost byla naprosto tragická. Naštěstí jsme tento výlet vybrali jako ochutnávku, zda se sem budeme chtít vrátit na delší pobyt, takže jsme okukovali, co tu vlastně mají. První zastávka bylo parkoviště pod Akropolí. Tam jsme dostali 30 minut a pak se museli vrátit. Parkoviště je nadnesené slovo – to byl pětipruhý průjezdový pás, kde se točily autobusy: přijel bus, vystoupili lidi, odjel bus. Pak zase přijel bus, nabral lidi a zase odjel. Musíme uznat, že řídit autobus v těchto uličkách je velké umění – ulice jsou úzké, kopcovité a děravé. Až jsme dumali, jestli to neudělá řidiči tak blbě, že na nás vrhne snídani. Vyfotili jsme si zespoda Akropoli a vyrazili na okružní jízdu/cukatůru po Athénách, než jsme byli vyklopeni těsně u části Plaka. Tam jsme byli vypuštěni na hodinu a čtvrt. Někteří to využili na trajdání po památkách a prohlížení uliček a někteří (jako my) to využili na vykoupení všech blbostí, co tu mají. Takže zpátky do autobus jsme táhli dvě velké tašky a jedna musela být látková, aby to všechno unesla. Prostě vesničani přijeli do města. A pak už jsme vyrazili zpět k lodi. Byla asi jedna hodina a poměrně to smažilo, takže jsme byli rádi, když nás vyklopili u krytého terminálu. My jsme si s nosičem řekli, že je věčná škoda nevyužít příležitosti si prolézt trošku Pireus a hlavně jsme museli do lékárny. Také jsme doufali, že tu někde bude nějaká normální prodejna (ne turistická), kde budou mít standardní věci za standardní ceny. Takže jsme chtěli pořídit oliváčky a nějaké to pití za běžnou cenu. Řidič s Rendou řekli, že na to v tom vedru pečou, že je bolí nožičky a jdou na loď. Odevzdali jsme jim tašky a vyrazili jsme s nosičem sami. Prolezli jsme 5km trasu a hádejte co? Nic! By mě zajímalo, zda je to hotelová oblast nebo co to je, ale nenašli jsme ani jeden obchod, kde by prodávali normální potraviny. Jediné, co jsme našli, byla prodejna ořechů a sušeného ovoce. Zato značkových hadráren a jiných nesmyslů jsme našli dost. Slunce připalovalo a nosič se mi začal barvit do červena, tak jsme se radši vrátili na loďku. Cestou jsme ještě dostali instrukce, že musíme pořídit Ouzo, protože ho mají za slušné peníze v místním duty free shopu. Ještě jsme tam přikoupili nějaké místní sladkosti a pak hurá na loďku. Bohužel v době, kdy jsme nastupovali, tak tam zrovna byla banda důchodců i s vozíčkářem, takže náš výtah do kajutky byl obsazen davem lidí. Já nevím, proč je nemůžou tahat zádí, když bydlíme vepředu. Takže jsme šli dvě patra pěšky, pak jsme přešli do střední části lodi, pak jsme jeli tři patra výtahem a pak jsme zase šli po lodi a pak jsme teda dolezli poslední tři patra a konečně s dalším kilometrem navíc dorazili do kajutky. Zajímavé je, že tentokrát nejsou nikde žádní hlídači na alkohol, aby ho zabavovali a dávali až na konci. Normálně nám to zabavují, ale tentokrát se nám na pokoji válí několik lahví alkoholu. A pak už byla klasika – sprcha, jídlo, odpočinek. Při vyplutí zvonil zvon na nejbližším kostele k molu 2x ve frekvenci 3-3-7. Moc jsme o tom nenašli, ale umělák (AI) tvrdí, že to je přání šťastné plavby pro nějakou osobu na lodi. Takže kdo jste protřelý námořník v řeckých vodách nebo rozumíte zdejším zvykům zvonění v kostelech, dejte nám vědět. Z některých zdrojů je zdvojené trojí zvonění informace o úmrtí ženské osoby a pak se zvoní dle počtu let, kolik jim bylo. V každém případě jsme při vyplutí zjistili, že jsme parkovali na nejlepším místě, které tady v Pireu je – přímo uprostřed přístavu v centru města, jako první. U večeře se Dvojka rozhodla prozkoumat schopnosti číšníka, když si objednají jen jeden hlavní chod a žádný předkrm nebo dezert. Všeobecně se to zlepšilo, nemuseli čekat, až budou mít hlavní jídlo i ostatní. Za hodinku byli venku. Při večeři jsme však byli svědkem zajímavé aktivity za námi, kam byl usazen mladší italský pár. Protože máme číšníka pomalejšího, tak nám nevadí počkat 5 nebo 10 minut, než někdo přijde. Těmhle to zjevně vadilo, protože tam najednou začal pobíhat dvouproužkový manažer a tři pikolíci. Pak ještě manažer něco vysvětloval těm dvěma, kteří nás mají na starosti. Zjevně tohle budou nějací příbuzní, protože se chovali jak kreténi. A po jídle a kulturní vložce se šlo na pokojíček odpočívat a spinkat. Ani divadlo ty dva pučmelouny nezajímalo.

Počasí

Dle programu 22 – 29, pocitově můžeme potvrdit těch 29.

Kroky: 19 582/7 952 do 15h (pak jen výlet na večeři)

Středa – Syros

Ráno jsme parkovali až mezi půl šestou a šestou, takže to šlo. Zase jsme parkovali nosem do centra města, což je velmi efektní. Tahle kabinka se mi velmi líbí – jeden ráno vystrčí čumáček skrz závěsy a tam se objeví nějaké překvapení. Výlet byl o půl deváté, takže na snídani, sbalení a doplazení se do divadla bylo času dost. V divadle jsme zjistili, že tam sedí jen pár lidí – na tomto ostrově jsou výlety jen v AJ, takže to silně omezilo počet výletů. Zatímco včera bylo asi 15 autobusů, dnes jich bylo 5: 2 na pláž, 2 na okružku a 1 v okolí města. Ještě tam byl jeden pěší výlet po centru. Hodili nás do busu, kde jsme měli čtvrtinu volnou, takže jsme se rozdělili na obě strany autobusu, abychom měli co nejvíce pokrytá panoramata. Teda pokud nebudou Renda s řidičem chrápat nebo závisláčit na sítích. Průvodkyně celou dobu hezky povídala a my jsme se dozvěděli, že Syros je hlavní ostrov Kyklád, je tu univerzita a na tomto ostrově žije asi 25 000 lidí. Hlavním městem a přístavem, kde kotvíme je Ermoupolis, který se jmenuje po bohovi Hermovi. Hermes byl nejen posel bohů, ale také ochránce námořníků. Sídlí tady hromada úřadů a je zde univerzita. Co zde trošku chybí, je voda. Mají tu dva prameny a řeku. Řeka vzniká, když hodně, hodně zaprší (od loňského roku se tak nestalo) a prameny jsou taky poměrně slabé. Proto se zde kopaly studny, aby se lidi dostali k vodě. Bohužel zdrojů není tolik, kolik je lidí a jak se zvětšila populace, je nutné vodu dovážet. Proto tady jsou prodejny vody, což asi jinde moc neuvidíte. A jinak je to normální ostrov – sluníčko, sucho, čisté moře, větřík. Jen na rozdíl od Mykonosu a podobných ostrovů, kde mají vyšší hory a kopce, tady neprší a nesněží a není voda. Moře kolem ostrova má kamenný základ, takže člověk musí být opatrný, když vlezte do moře z písečné pláže. Stejně tak musí být opatrný při plavání, protože může na skálu narazit – říkají tomu „bed rock“ – kamenné lože.

První zastávka byl ortodoxní kostel svaté Panny Marie v centru Ermoupolis, kde zrovna probíhal křest. To trošku rozhodilo průvodkyni, ale ani to ji neodradilo, aby nám nedala výklad ve dveřích do kostela. Druhá skupina, co přišla po nás, byla odvedena vedle, aby nerušila. V pravoslavných ortodoxních kostelích se při mších a církevních službách zpívá, takže jsme si poslechli, jak to popovi jde. Musíme uznat, že mu to šlo. Další zastávkou bylo opatství svaté Barbory, kde nyní žije už jen jedna jeptiška. Je tam dětská školka a ve dveřích kostela jsou klíče, aby mohli lidi chodit dovnitř. Pak jsme vyrazili směr Finikas přes Galissas, kde je nejznámější a nejkrásnější zdejší pláž. Název městečka Finikas může znamenat 2 věci – po „fin = delfín“ a nebo po „fénix = bájný pták“. Dle všeho se ale toto městečko jmenuje po Féničanech, kteří zde kotvili a obchodovali s kdečím. Vůbec názvosloví zdejších městeček a oblastí je inspirováno přírodou a jídlem. Tady nás vypustili, abychom si nafotili okolí a mrkli se třeba do místní pekárny, kde mají i toaletu. To nebyla pekárna, to bylo vše v jednom – chleba, sladké a slané pochutiny, dortíky, čokoláda, trvanlivé pečivo, káva….. no prostě krása stíhala nádheru. Dali jsme si jedno kafe a pak dvě pečiva – jeden listový šáteček s tvarohem a pak kulatá sladká kynutá bulka plněná rozmašírovaným kataifi s pistáciovým krémem – taková „Dubai bulka“, jak nedávno frčelo. Zážitek by byl krásný, kdyby nosiče nenapadlo jít sbírat kamínky do moře. Tam jsme totiž viděli, jak přišla kočka a začala hrabat do písku. Pak si nad tu dírku dřepla, vykonala velkou potřebu a zase to zahrabala a odešla, jako by se nic nestalo. Myslím, že od té doby už nosič nikdy nebude stoupat nikam na pobřeží holou nohou a už vůbec se tam nebude válet. A taky doufám, že mě tam nikdy nebude pokládat kvůli fotce. Je to nechutný.

Pak jsme se přes Poseidonii, což je taková Hanspaulka zdejšího ostrova, vydali směrem do Vari. Cestou jsme projeli městečko Megas Gialos Varis, což znamená mega krásné výhledy. Vari je původně zemědělská oblast, která se díky chráněné zátoce a příjemné pláži stala turistickou oblastí. Jezdí sem nejen cizinci, ale i místní, protože místní zátoka je přístupná i v zimě. Pokud se v této oblasti někdy ocitnete, všimněte si, že zdejší políčka nejsou oddělena kameny, jako v jiných částek ostrova, ale vysokou trávou. Pokud se tráva udržuje a nerozšíří se, je to nejlepší řešení. Cestou zpět do přístavu jsme projížděli městečkem Manna, což znamená padající z nebe. Cestou jsme se dozvěděli, že po druhé světové válce byl problém s obživou na tomto suchém místě. Díky Holanďanům se v 50. letech minulého století podařilo postavit hromadu skleníků, kde se pěstovala rajčata, lilky a další zelenina, která dokázala uživit nejen zdejší lidi, ale ještě ji vyváželi na okolní ostrovy. Spojení s okolními ostrovy bylo v minulosti velmi intenzivní – v některých dnech ostrov navštívilo až 70 lodí. Dnes je to mnohem méně – 3-7 plaveb nejen do Athén (Pirea), ale i na ostatní ostrovy, protože jezdí větší lodě. Funguje i letecká doprava – právě na kopci nad městečkem Manna je letiště ostrova, ze kterého 3x týdně létá spoj do Atén.

A tím jsme za 3 hodiny projeli skoro celý ostrov, protože ono tady toho nic moc jiného není. Ostrovní městečka a vesnice se prolínají jedna s druhou a na jižní obydlené části ostrova jsou domečky všude možně. V kopcích bývají už jen kostely a kapličky, které tam nechávali stavět věřící lidé. Zdejší populace je katolická, půl na půl ortodoxní a katolická. Polovina kostelů a kapliček je soukromá, které slouží pouze pro rodinu stavitelů.

Po návratu k lodi jsme celkem koukali na pár osob, které se ráchaly rovnou vedle lodi. Moře tu sice je čisté, ale nikdy by nás nenapadlo se vyvalit v přístavu u lodí. FUJ. Navíc když bylo možné si z lodi zaplatit odvoz na nejlepší zdejší pláž. My jsme se vydali v poledním vedru na místní tržnici, protože musíme přeci utratit i nějaké peníze za místní produkty a podpořit místní komunity. Prošli jsme turistické uličky s klasickými lákadly a našli uličku, kde jsou prodejny s místními produkty – ovoce, víno, olivový olej, med, pálenky, sýry a hromada dalších věci. Hamouni vzali jenom oliváček, pálenku a medíky a šli se podívat na největší náměstí na Kykládách – to zdejší. Hlavní budovou náměstí je zmenšená kopie paláce z Athén, ve kterém sídlí místní samospráva. Cestou na loďku prošli pár uliček, viděli, že solidárnost funguje, když mladší generace vozí nákupy starší a pak už klasika – koupel, jídlo, odpočinek.

Dnešní večer byl aktivní – v 18h jsme měli být v divadle na párty návrátilců a ve 20:30 v Buddha baru na diamantové párty. A protože dnes je white párty, tak museli do bílého. Takže se nastrašili do světlého, při tom jsem zaslechl zase nějaké povídačky o hubnutí, ale to bych nebral vážně, to už tady několikrát bylo, a vyrazili jsme do víru lodi. V 18 h nás vítal v divadle špalír 10 oficírů a taky skleničky s bublinkami nebo džusem. Takže tradičně nosič bublinky a řidič džus a pak už jen najít místo a hačí. Pak bylo představení všech oficírů a přišel i kapitán s nejvyšší šéfem oficírů (zjevně zástupce). Předtím tam hrál pán na piáno a zpíval a my měli na stolečcích křupíky a drinky. Pak jsme zaplácali, oficírstvo odešlo a my koukali na kouzelnické představení. Kluk byl šikovný, ukazoval triky s bowlingovou koulí, provazem a krabičkami, do kterých strkal ruku a sekal si ji. Bylo to příjemné a kluk uměl komunikovat s obecenstvem pouze gestikulací. Celá akce byla asi na půl hodiny, tak jsme dumali, co dál. Sedli jsme si do prázdného baru a zjistili, že nám na účtu přibyla exkurze, kterou jsme si jednak neobjednali a jednak už Dvojka tuto exkurzi prožila, když byla v Izraeli. Zaskočili jsme tedy na exkurze a tam jsme to projednávali s pánem (již druhým v pořadí), že náš vybraný výlet se nekoná, takže bude zrušen a že ten, kde jsme byli, už nechceme a jiný nás neláká. Poté, co se poradil s někým vzadu, tak přišel, že ano, že to lze zrušit a že máme přinést lístky, které by nám měly být doručeny do 20h, aby se mohl zájezd nabídnout někomu dalšímu. Byl čas večeře, takže jsme vyrazili do restaurace, kde bylo poměrně ticho a klidno a vypadalo to, že chybí italská část návštěvníků – asi měli nějaký speciální program. Dvojka si nedala předkrm, ale i tak chvíli čekala na hlavní chod a zákusek. I přesto byli pakovaní z restaurace během hodiny, takže se nosič rozhodl, že odnese na pokoj vody, vezme lístky, doběhne na exkurze, vrátí lístky a dojde na diamantovou párty. Řidič se zatím usadil u Buddha baru, kde měla párty probíhat a družil se s nějakými cizinci. Protože sebou nevzal Rendu, který by to poznal, tak ani nevíme, co to bylo za národnost. Nosič se mezitím vydal na pokoj – jenom přes celou loď. Pak tam čekal na stewarda a pak s lístky a taštičkami, které taky Dvojka dostala zašel dolů na exkurze. Tam nastala zase akce „vysvětluj a ověřuj“ s již třetí osobou, které se vysvětlovala situace. Pán zase volal a pak řekl, že dobrý. Taštičky nosičovi vrátil, že ty oni neposílali, takže jsme je asi dostali za něco jiného nebo to byla tajná akce. Každopádně bylo blbé přinést na párty taštičky, takže jsme se zase vrhli na pokojíček. Bohužel byl zvolen blbý směr a tak jsme zase museli přes celou loď. A pak už se konečně Dvojka sešla v Buddha baru a šla na diamantovou párty. Zajímavé bylo, že na tuto párty mohou pouze daní jedinci, nevztahuje se to na celou kajutu. I tak se pánovi před námi podařilo ukecat, aby mu tam vzali jeho společnici. U vchodu do baru zase stálo 5 oficírů a tak jsme s nosičem zase pokecali s Nebojsou, jako u divadla o pár hodin dříve. Výsledkem je, že zítra budeme objednávat asi plavbu na rok 2027 s možností prodloužení na rok 2028 na nové lodi do destinace, kde jsme ještě nikdo nebyl. Jestli/Až to vyjde, tak o tom budete číst. A pak jsme zase dostali skleničky a na stolečcích bylo malé občerstvení. A tak si tam tak sedíme a až pak si všimneme, že kousek od nás si povídá kapitán, šéf oficírů, organizátor akcí a další osoba ženského pohlaví s cestujícím. A pak se svatá čtveřice přesunuje vedle, kde si taky povídají a my jsme na řadě. No, kdybyste viděli, jak se Dvojka tvářila, tak se pobavíte. Pak se objevila čtyřka u nás. Byli nám představeni a podali jsme si pacičky s kapitánem a šéfem oficírů. Pak jsme chvíli pokecali odkud jsme, což je trošku udivilo, co se nám líbí, co bychom chtěli změnit, a tak všeobecně. Protože jeden z Dvojky moc nemluví a druhý nebyl připraven na osobní setkání s nejvyšším, tak to nebylo tak dlouhé, jak některé jiné debaty – pozvedli jsme skleničky a šli dál. Na druhou stranu chápeme, že když má takhle obejít víc lidí, nemůže tam trávit hodiny. Kdo chtěl, mohl požádat svatou skupinu o společnou fotečku. A když to všechno obešli (asi 8 skupinek lidí), společně se znovu připilo, pak ještě probíhalo nějaké to focení a pak akce asi za 40 minut skončila. My jsme tam ještě chvíli zůstali a pak se vydali odpočinout. Jsem zvědavej, jestli Dvojka vydrží do 23h na white párty na poolu, nebo to zabalí.

Tak hádejte co – NIC, zase nic. Žádná párty. Normálně jeden odpadl a chrněl a druhý si četl. Takže o půl dvanácté se ten při vědomí rozhodl si odběhnout, čímž asi probudil chrniče a šlo se spát. A teď víte, jaký to jsou lemry.

Počasí

Podle programu mělo být něco mezi 24 a 28, ale pocitově zase 30.

Kroky: 12 425/9 562

Čtvrtek – Katakolon

Protože na dnešek nebyl žádný výlet, a protože se mělo parkovat až v 11h, Dvojka vypnula budíky a spala a spala, až se vyspala. Probudili se kolem sedmé místního času a pak se asi hodinu potáceli, než se dali dokupy. Pak proběhla snídaně a návrat na pokojíček, aby mohli sledovat parkování v přístavu. Zase jsme parkovali na tom nejlepším místě, co jsme mohli – v centru. Než jsme se dostali ven, tak už se to všechno krásně rozehřálo a pařilo. Z kajuty jsme měli výhled na obchodní a restaurační zónu. Ono vlastně tady v přístavu nic moc jiného není – jsou tam 3 řady domů, které tvoří restaurace v popředí, pak je nákupní ulička a pak je to ostatní – mix. Na tuto zastávku se Dvojka předem připravila, když zjistila, že výlet do olivové farmy je zrušen. Na internetu podívali, kde se dá dobře a za rozumné peníze najíst, co kde koupit a jak to tady je. Takže: vyrazili jsme před polednem a za 20 minut se doplazili na konec jedné strany nákupní uličky. Pak se zvažovalo, co dál – jestli jídlo nebo jestli další shopping. Vyhrálo jídlo, takže jsme zašli do místní taverny U Jimmyho. Tam se objednalo bílé víno, točené pivo, kuřecí a vepřové souvlaki a mix gyrosu na tácu. A tak tam seděli a cpali se a na dezert už nedošlo. Prý to bylo moc dobré a na souvlaki byla nejlepší citronově bylinková marináda. A pak, pak to zase začalo: chodili, čučeli a nakupovali olivy a olivové oleje jak vzteklí. Když měli batoh celý plný, tak dumali, co to ještě chtěli koupit. Těsně před přístavem si vzpomněli, že nekoupili ty dřevěné olivové věci, které chtěli. Takže se zase vrátili do půlky ulice a tam se rozšoupli – prkénka, vařečky a další nesmysly. Dokonce dostali od rodinné firmy dáreček za svůj obří nákup…. Tak byli dobří v utrácení. Celkem jsem se bavil připnutej na kabelce, když jsem koukal, jak nosič vleče na zádech batoh, ve kterém měl 9 půllitrových olejů, hromadu oliv a tři pidilahvičky alkoholu a řidič vleče dvě tašky s dřevěnými výrobky. Doplazili se na loď, všechno to vyložili, nafotili a pak se chvíli odpočívalo, než došlo k usnesení, že je potřeba zase vyrazit ven na nákupy. Ono se totiž okolí na WhatsUpu rozhodlo, že když vidělo ten objem, že by možná taky něco chtěli. Tak se nosič zase oblékl, že vyrazí ven. Jenže na jeho oblíbené bílé košili byl kulatý asi mastný flek – a fakt nechápu, kde k němu přišel. Takže se musel převléknout do tmavé košile, což v 30 stupních není žádná sranda a vyrazil na další nákup. Když přišel do té samé bio prodejny místních produktů už potřetí, pokladní se jen smál a dal nám slušnou slevu. Na další olivové oleje a olivy… Pak nosiče napadlo, že zítra je taky den a bude potřeba ho nějak přežít a že košile s flekem je nepoužitelná. Tak šel vedle do hadrárny a koupil si lněnou košili jako vrchní oděv přes tílko nebo tričko. Nevím, proč za to chtěli tolik peněz když tam nebyly žádné barvičky a bylo to šišatě ušité – celé křivé a cípaté to je. No, aspoň to byl len, takže žádná umělina. Cestou na loď jsme zase hupli do duťáka (duty free shopu) a doplnili zásoby dalších oliv a hurá na loďku. Musím uznat, že i já jsem toho už měl dost, takže se nedivím nosičovi, že rovnou zaplul do sprchy. Mě by jen zajímalo, jak všechen ten olej a chlast a olivy odnesou z lodi. Do kufrů se jim toho moc nevejde, ty přijely plný a tolik batohů a tašek snad ani nemají. A pokud mají, tak to nemají jak fyzicky odnést.

Po mírném odpočinku se Dvojka vydala na drink a objednat tu plavbu na rok 2027. Bohužel se ukázalo, že nyní lze nakupovat pouze plavby do května 2027, což je blbý termín, protože my potřebujeme něco od července 2027 dál. Nakonec se po delší debatě rozhodli, že pojedeme příští léto obdobnou plavbu, jako jsme už jeli. Cíl cesty je stejný, ale ze 6 zastávek jsme ve 2 ještě nebyli. Tak snad to vyjde. Výhodou bookování dovolené na lodi je nižší cena než umí sehnat cestovka, onboard credit a hlavně variabilita. Takže kdyby se termín nehodil, je možné si to přehodit na jindy. Tak snad to dopadne, protože tam se mi bude líbit – rád bych se tam vrátil. No a pak jsme šli do bufáče na oslavnou večeři. Dneska má totiž Dvojka výročí 15 let oficiálního společného fungování. Očekával jsem, že si zajdou na jídlo na pevninu (teda spíš ostrov) nebo že si skočí nahoru na T-bone steak. Ale to jsem se teda přepočítal. Zašli jen do bufáče, něco málo pokousali a šli se válet.

Počasi

Dle předpovědi z předdovolené, mělo být 34, dle lodních novin 23-26, ale pocitově tam bylo určitě 30.

Kroky: 9 500/7 110

Pátek – Korfu

Noc na poslední výletní den byla zajímavá. Ve dvě ráno byla slyšet cikáda, kterou si sebou vozíme. Jo, čtete správně – je to první výletní loď, na které cestuje cikáda. Nevím, jestli je jen jedna (zatím to tak vypadá) nebo jich tu je víc, ale když začne koncert, je to zážitek. Kabiny jsou odhlučněné velmi dobře, ale i tak se snažila. Kolem třetí nás začali houpat kvůli silnému větru a vydrželo to asi hodinu a půl. Do toho začalo něco mlátit do nějaké kovové věci v okolí, a tak se nespalo moc dobře. Zjevně to někdo z posádky slyšel, protože to po 40 minutách ustalo. Ráno v sedm, když se Dvojka rozhodla vylézt, tak už byl klid, jako by nikdy nefoukalo. Další noc asi taky nebude nic moc, přestože se budeme vracet na standardní SEČ, což bude znamenat o hodinu delší spánek, ale před vyloděním je to vždy náročné.

Dnešní výlet je okružní po Korfu za literárními postavami. Ostatně ono všude, kam tady vlezete, je to prolezlé historií. Zajímavá informace je např. to, že starověké jazyky mají slova, která mají více významů a jejich správný význam se vybírá dle toho, jaká slova jsou okolo – taková skládačka. Takže podle tohoto stylu je jeden z výkladů původu Odyssea v Sýrii a další ze Syrosu. Ale zpět na Korfu, k Odysseovi se ještě dostaneme.

Korfu je hlavní ostrov jónského souostroví, které tvoří 7 ostrovů. Korfu je druhý největší ostrov (největší je Kefalonia) a centrem je kvůli své strategické poloze. Východně od Korfu leží 1,5 – 2 km široký průliv, který odděluje Korfu od Albánie. Po pádu komunismu se Albánci mohli začít vydávat do Řecka a dnes jich tu hodně pracuje. Název Korfu znamená prasátka, která viděli námořníci, kteří sem připlouvali. Místní lidé nazývají tento ostrov Kerkyra podle nymfy vod z řecké mytologie. Protože Korfu bylo vždycky strategické místo, postavili zde Benátčané v 16. století pevnost, která je dodnes obdivovanou památkou. Ostrov nebyl nikdy dobyt Osmany/Turky. V současné době pokrývá 60 % povrchu ostrova zeleň – zejména olivovníky a cypřiše. Dle tradice dostávala novomanželka během svatebních slavností malý cypřiš, aby jej zasadila a pečovala o něj. Cypřiš je znamením pro mužského potomka.

Po projetí starého města jsme se vydali do oblasti s nejkrásnějšími plážemi ostrova – Palaiokastritsa. Navštívili jsme pláž Agion Spiridon Bay a dozvěděli se, že některé zdejší pláže jsou přístupné jen lodí. Dle Homéra právě na jedné z těchto pláží vyplavilo moře Odyssea, zde pak od místních lidí dostal kvalitní loď, aby se mohl vydat za svojí manželkou Penelopou na Itaku. Pak jsme nasedli do busu a vydali se úzkou silnicí nahoru do Lakonie. Pokud průvodkyně říkala pravdu, tak pro autobusy a velké náklaďáky je tato cesta jednosměrná – osobní auta mohou jezdit oběma směry. Navíc v některých opravdu úzkých místech jsou semafory a zrovna v Lakonii je jeden takový. Interval je 7,5 minuty, aby cestu, kde autobusy odrbávají domy a domácí si nesmí otevřít ani okenice, stihli všichni projet. Lakonie byla postavena uprchlíky z Peloponésu během válek s Turky v 18. století. Shora je nádherný výhled na nejkrásnější pláže a rozhodně stojí zato se tam vydat. Dokonce jsme měli naplánovanou zastávku, abychom si mohli koupit občerstvení a nějaké místní sladké dlabání. Pak jsme se vydali cestou dál a šplhali pořád výš a výš. Cesta byla tak úzká, že většina osobáků musela v zatáčkách couvat, abychom se vytočili. A pak jsme projížděli dalšími úzkými městečky a byli rádi, že jsme to zvládli. Je to poměrně kopcovitý terén a při představě, že by to autobusu ujelo nebo se utrhla krajnice, nás jímala hrůza – srázy jsou strmé a bylo by vymalováno. Nakonec jsme dorazili na kopec, kde vlastně nic nebylo, jen jeden velký dům s rozmarýnovým plotem, ve kterém prodávali místní výrobky – med, olivy, olivový olej, mýdla, marmelády, kosmetiku…. Zjevně sem vozí všechny turisty, protože ač tu krom panoramat nic není, obchod pořád jede. Dokonce jsme tu našli rajčatovou marmeládu (jako fakt sladkou) a šnečí mýdlo. Dvojka nakoupila zase hromadu věcí a vyrazilo se dál. Pak už nás čekal jen dojezd do přístavu a cestou jsme zase obdivovali krásnou zelenou krajinu kolem nás s výhledem na Albánii a severní Řecko. Řecko má celkem 600 ostrovů, z nichž je obydlených asi 150. Nejjižnějším ostrovem je Kréta. Ostrov Skorpios, který je vedle Lefkady, byl vlastněn rodinou Onassisových a nyní patří velmi bohaté ruské rodině.

Když nás vyhodili v přístavu, jako jediní jsme se sebrali a vydali se opačným směrem – tam, odkud přijel autobus – ven z přístavu a dál od centra. Cestou jsme si všimli, že je v přístavu zaparkovaný hydroplán. A taky tam jezdilo po nábřeží takové to obří auto – pick up největšího amerického stylu. Na kapotě měl hlavu berana a napsáno RAM. Cílem byla prodejna, kde měli prodávat kufry. Nějak se ty litry olivového oleje z lodi dostat musí. Když se za ¾ kilometru Dvojka doplazila po sluníčku do obchodu, zjistila, že to jsou Asiati – u nás by se řeklo „Vietnamci“. Vtipné bylo, že před tímto obchodem, kde prodávali vše od stavebnin, přes vybavení domácnosti po oblečení a kosmetiku, stálo to obří americké auto. Chudáčci, asi musí šetřit, když mají tak velké a nenažrané auto. Dvojka vlezla dovnitř a hledala nějaký vhodný kufr nebo tašku na kolečkách, do které naskládá oliváče, ouzo a ostatní blbiny a vynese z lodi. Měli tam krásné, kulaté skořepinové kufříky – to nechápu, kam to vozí – do letadla asi ne. A nejvíc je zaujal kufrobatoh. Když ho blíže prozkoumali zjistili, že se jedná o dřevěnou asi 0,5 cm tlustou desku se 4 kolečky, která je obalena látkou do tvaru velkého batohu. Musíte uznat, že to tam nemohli nechat – navíc to stálo půlku toho, co jiné kufry. Sice to nevypadalo úplně stabilně, ale za tu srandu to stojí. Takže ho vzali, hodili dovnitř nějaké ty nákupy a chystali se na cestu zpět. Protože hodně smažilo a nechtělo se nám po sluníčku dalšího ¾ kilometru obcházet přístav, tak jsme dovnitř vlezli povaleným plotem v rohu přes nějaké sutiny. Bohužel se při přelézání plotu řidič poškrábal – takže chudák ovčí oblečení, a to ještě budeme doufat, že nedostane tetanus, protože ten plot byl pěkně rezavý. A pak už jsme jen museli trefit správnou budovu na kontrolu a odbavení. Zatímco naše MSC se odbavovalo v kamenné krásné restaurované budově, kde jsou i nějaké ty obchůdky, vedlejší TUI se odbavovalo v přistaveném stanu. Pak jsme hopli do místního busu, který jezdí po přístavu a ten nás odvezl k loďce. A tam už klasika – vybalení, jídlo, odpočinek.   

Před vyplutím se Dvojka válela jak lemry – chvíli spánek, chvíli četba, pak koupel, zase četba… Pak se ozvalo trojí zahoukání a vyrazili jsme. Těšil jsem se, že uvidím zblízka pevnost, protože ráno jsem ji kvůli snídani nestihl. Bohužel hned jak jsme odrazili, tak jsme zatočili doleva a vydali se úžinou mezi Korfu a Albánií na sever. Tak Dvojka alespoň v mezidobí mezi přípravou na balení udělala pár fotek. Pak se zabrala natolik do balení, že jim utekl průliv, kde mohli fotit zajímavé fotečky, že nalevo Řecko, napravo Albánie. Oni totiž na dvoupostel vybalili veškeré věci, co tady nakoupili a asi tomu nebudete věřit – oni se tam sotva vešli. Tak jsem tak seděl na stolečku a pozoroval, jak to všechno poskládají zpátky. Postup byl tento: nejdřív vzali nové zavazadlo a do nej nacpali, co si mysleli, že uveze. Pak vzali další batoh, který je na záda, a tam nacpali další hafo olivových olejů, medů, marmelád a zarovnali to olivama v pytlíkách. Pak na to tak smutně koukali, že to asi nezvládnou pobrat, protože do dalšího batůžku se skoro nic nevejde, tam pojede notebook a nějaké další věci – nabíječky a tak. No a pak taky potřebují oddělit věci na dvoudenní cestu zpět a taky mají ještě další zavazadla – tašku na obleky a kabelku. A to jim tu furt zbyde velká hromada sladkých blbostí, které zabírají strašně místa a dřevěné věci, co si koupili. S povzdechem pak začali balit oblečení. A jak nacpali nějaké oblečení mezi olivové oleje do nového zavazadla a do tašky na obleky toho dali taky víc, tak najednou se uvolnilo místo v kufru. Takže vybalili batoh na záda a celý ho přeskládali do kufru včetně těch sladkých blbostí. Když jsem to viděl, tak je mi líto nejen toho kufru, který to nese, ale hlavně těch chlapů, kteří to budou stěhovat ven z lodi. Snad to všechno dopadne dobře. Když po skoro dvou hodinách skončili s balením a přebalováním, tak se konečně šlo na večeři do bufáče. Tam skoro nikdo nebyl, takže si nabagřili nějaké jídlo a nacpali se. Pak je taky napadlo, že by mohli jít dolů srovnat účet. Účet se tu srovnává různými způsoby dle toho, jak je účet spravován – k účtu lze připojit kreditní nebo debetní kartu a nebo lze vkládat hotovost. Pokud k účtu připojíte kreditní kartu, o nic se nemusíte starat, tam to proběhne samo. Pokud připojíte debetní kartu a jste v mínusu (dlužíte lodi za nákupy), tak taky v pohodě, oni si to stáhnou. Pokud jste však v plusu (jako my kvůli zrušeným výletům), musíte dojít k jednomu ze dvou přístrojů a vyzvednout si peníze v hotovosti. Hotovost se řeší tak jako tak osobně. Tohle dopadlo celkem dobře, protože jsme si vybrali automat, kde to lidi uměli a ne jako vedle 5 italská rodinka, která tam stála jak u jesliček a zírala do toho, zatímco u nás proběhly 4 transakce. A pak nosiče napadlo, že bychom asi potřebovali potvrzení pro vyzvednutí auta, že jsme zaplatili parkování. Tak jsme holt došli na recepci, kde byl totální blázinec. Lidi se tam dohadovali o kde čem: vyúčtování, změnu skupiny vysedání a hromadu dalších aktivit. Náš problém byl jednoduchý, jen se to muselo najít a pak jsme dostali papír a mohli jsme na pokojíček. Dobalili jsme zavazadla, vyhodili je ven a šlo se spinkat. Snad tu bude klidněji než minulou noc, ale vzhledem k větru, který se tu prohání, až nám loď zpívá, si nejsem jistý. Jo a mám pro vás velké překvapení: na závěr jsem se nechal vyfotit s největším překvapením na této lodi. Joo, já vím, že by to měla být cikáda, ale tu jsme nenašli. Na druhou stranu: kolik jste viděli bílých špuntů?

Počasí

Dle denního tisku mělo být 23 – 28, pocitově zase 30, ale když se šlo stínem a foukalo, bylo to dobrý, tak 26.

Kroky: 11 937/8 576

Sobota – Bari – Verona

V noci tu zase probíhala pobíhačka – já nevím, proč nespí a courají se po pokoji nebo si čtou. Pak jsou přes den marní a večer brzy odpadnou. Přes noc se měnil čas na náš standardní, takže Dvojka se mohla válet o hodinu déle. Vstávat se začalo o půl sedmé, abychom se po sedmé dostali na snídani a v osm z kajutky. V bufetu už bylo velmi živo, ale díky tomu, že se jedná o malou loď a zaměstnanci zvládali uklízet stoly, bylo kde si přisednout. Pak jsme se vrátili, zkontrolovali ještě jednou skříně, napsali pochvalný dopis a vydali se ven. Bylo zjištěno, že naše nové zavazadlo je zespoda sice půlskateboard, který unese člověka, ale horní madlo batohu to rozhodně nezvládne – při pokusu o opakované zvedání se ozvalo malé křupnutí, jak povolil první šev. Pak už se nosič bál a vláčel zavazadlo za popruhy. Problém je, že ono to po měkkém 0,5 cm tlustém koberci moc nejezdí a navíc je ten krám šíleně, ale šíleně nestabilní. Půlka lodi je pokryta koberci. Po hladkém povrchu jsme jeli hezky. Bohužel jsme nemohli ven klasicky chobotem, jako chodíváme, ale museli jsme výletním výstupem ve 4. patře. Tam je kovová silně nakloněná rampa s asi 3cm výstupky každých 25 cm. Nosič vypadal, že ho klepne. Vůbec jsme netušili, zda se neutrhne dno batohu – kdybychom věděli, že batoh a popruhy vydrží, tak si ho někdo hodil na záda a byl klid. U vchodu stáli místní dva pomocníčci a ti pomáhali s kuframa. Prostě bafli kufr paní za námi a náš za ucho a vlekli ho dolů. Nosič měl co dělat, aby ten náš nadlehčoval za popruhy, aby to ucho nedokřuplo. Naštěstí jsme všichni přežili a dole už to šlo lépe, tam byl beton. Jen u děr nebo přejezdů to bylo trošku náročné. Nosič něco žbrblal, že měl koupit klasický velký kufr a nechat ho vynést ven a byl by klid. Vyzvedli jsme zbylé kufry, nacpali autíčko a vyrazili směr hotel Verona – letiště. Dle navigace jsme měli dojet ve čtyři odpoledne. Když se přičtou přestávky, tankování a lelkování, pátá by byla dobrá. Jenže na spodní části dálnice, té vyhlídkové, kde jsou standardně jen 2 pruhy a nyní místy stažené do 1 pruhu byly zácpy. A to teda takové, že jsme v jedné stáli hodinu. Sice pak nic nebylo vidět, ale vzhledem k tomu, že nás předjížděli 2-3 odtahové vozy a 4 auta policajtů bočním pruhem, tak tam asi byla nehoda. Pak jsme se ještě šnečkovali dál – asi problém s kamiony, bydlíky a přívěsy. Nebudu vás napínat – do hotelu se dvojka dostala krátce po sedmé hodině. Naštěstí bez škrábanců a s o něco těžším autem – cestou na zastávkách vždycky něco přikoupili – tu těstoviny, tu sladké, tamhle nějaké tyčky a tak podobně. Jsem zvědavej, jak to dovlečou domů.

Na hotelu nás ubytovali a my zjistili, že máme dvě postýlky povlečené spolu jako jednu manželskou. Řidič se to rozhodl řešit a zašel na recepci. Přišla paní a říkala, že buď můžeme dostat jiný pokoj, ale ten není připravený, nebo nám to vymění. Řidič se jí snažil vysvětlit, že chceme jen jednu deku a jinak OK. Pak paní recepční zavolala, že někdo přijde a upraví nám postýlku. Za dvě minuty přišel starší štíhlý drobný opálený pán a sundal postýlku. A my jsme všichni poučili, jak se stele „po italsku“: na postel se dá standardní prostěradlo a zahne se dolů pod matraci. Na to se dá další prostěradlo, které se nechá volné, na něj se položí deka a na to se položí další prostěradlo. Pak se to všechno zastrká od nožiček pod matraci a nahoře u hlavy se to 2. prostěradlo ohne. Tak takhle se stele v italském hotelu. Žádné svlékání a povlékání dek, jako jinde. Normálně na placato. No a pak už byla pohoda. Na jídlo nešli, protože cestou se zastavili na jídlo na benzince, kde si dali na místě asi 7 cm vysokou foccacciu. Nosič ji měl jen s rajčátky nahoře (říkali tomu „pizza“), řidič si ji dal plněnou (rozřízlou podélně napůl) se šunkou, mozzarellou a nahoře taky rajčátky. Sebou si ještě vzali 2 arancini s hovězím masem. Právě tyhle arancini zbušili pak na hotelu. Sice studené, ale dobré, teplé musí být ještě lepší. Nosič básnil o foccacce celou dobu, co jsme někde tuhli v zácpách. Asi tam dobře vaří.

Počasí

Dle webu mělo být 26, ale když jsme vylezli z klimatizovaného auta, bylo vedro a dusno.

Neděle – Verona – domov

Ráno jsme se probrali k životu v rozumnou dobu, zašli na snídani a před devátou vyrazili na 820 km dlouhou cestu domů. Předchozí den jsme navštívili pár čerpacích stanic a tam měli krásné těstoviny. Po večerní debatě s příbuzenstvem jsme se rozhodli, že ještě nějaké nakoupíme – zejména ty vyráběné bronzovou hlavou, menší a tenkostěnné. Protože každý obchod přidružený k benzince má jiný sortiment, bylo potřeba se podívat po více benzinkách. Navíc jsme si pamatovali, že kdysi byla v oblasti Dolomit taková malá roztomilá benzinka, kde měli velký výběr. A tak jsme se vydali na Tour de benzinka. Jakmile nějaká cestou byla, zastavili jsme tam a šli se podívat na nabídku. Bylo to vyčerpávající, protože v neděli se všichni vraceli domů, navíc byla silnice často zúžena, a tak jsme se často plazili jak šneci. Jakmile jsme předjeli pár šnečků, objevila se benzinka a my jsme zastavovali, abychom pak šnečky znovu předjížděli. Každopádně výsledkem byla celkem slušně zarovnaná zadní část auta. Při každém předjíždění jsme museli být velmi opatrní, protože občas se objevil obláček dýmu a pak se přivalil smrad ze spálených pneumatik. Zase styl brzda – plyn, jako kdysi. Naštěstí z Verony to na rakouské hranice není tak daleko, takže to netrvalo dlouho – došly italské benzinky a provoz se trošku uklidnil. A pak jsme stáli v dalších kolonách před Brennerem. V Rakousku je rychlost všude snížena na 100 km v hodině kvůli ekologii a díky obřímu provozu a dalším zúžením a úpravám to taky trvalo. No a průjezd Německem nebyl v ničem jiný. Místy snižovali rychlost na 80 km v hodině na 3-4proudé dálnici, aby sílu provozu trošku korigovali. Nakupováním Dvojka zabila 50 minut, o které se prodloužil dojezd, síla provozu k tomu přidala další hodinu a půl, a i když řidič řídil statečně, domů jsme se doplazili v osm hodin večer. Zajímavé bylo vyhodnocování dálnic – bylo velmi těžké se rozhodnout, zda jsou horší italské dálnice nebo české. Rakouské a německé hodnotit nebudeme, protože ty jsou dobré. Nakonec soutěž o nejhorší dálnice vyhrála naše země – v jižní Itálii jsou dálniční mosty s odvodovými kanálky naprostá příšernost. Pokud však nejedete po mostě, tak těch děr tam není tolik, jako u nás. Jak jsme tak letěli českou plzeňskou dálnicí, měli jsme dojem, že plaveme a skáčeme najednou. Až jsme radši přejeli do jiného pruhu, protože už to nebylo bezpečné. Vzhledem k velkému objemu zavazadel bylo nutné zaparkovat zezadu bydlení, aby se dalo vykládat. Vykládání proběhlo na třikrát, tolik toho vlekli.

Odjížděli jsme s 50 kg zavazadel, domů Dvojka dovlekla 128 kg. Přivlekli: 12 litrů olivového oleje, 16 kg těstovin, 5,25 kg oliv a nějaké ty další blbosti. Váhové pohyby Dvojky byly celkem vyvážené: jeden shodil skoro kilo a druhý kilo nabral. A tím se uzavírá dovča.

Celkové zhodnocení:

Nejdřív plavba:

• Kajutka za 1. Loď je sice starší a občas to bylo vidět, ale kajutka byla velká, nebyl jsem ničím utlačovanej, židli jsem měl sám pro sebe, nikde se nic neválelo, protože tam bylo dost skříní.
• Výhled za 1. No, komu by se nelíbilo koukat nerušeně přímo do předu a vidět to, co vidí kapitán?! Navíc jsme parkovali vždycky tak, aby byl výhled co nejkrásnější. Holt to obnáší to, že tam při noční plavbě trošku víc fouká.
• Zastávky za 1. Stavěli jsme na ostrově Syros, kde se běžně nestaví. Santorini bylo taky nádherné a zbytek taky. Navíc jsme měli krásná prémiová parkovací místa.
• Počasí za 1. Všude jasno, žádný mráček, pořád pocitově 30. Sice Dvojka žbrblala, že je hnusně vedro, ani v Karibiku takhle neměli, ale na fotečkách to jistě bude hezky vypadat.
• Shopping za 3. Tady nevím, jestli mám být nadšený tím, co všechno se dalo koupit na zastávkách nebo zděšený objemem, který Dvojka dotáhla a to nemluvím o cenách, jaké jsou v těchto místech trošku vyšší. Někdy jsem měl pocit, že oni nejeli na výlet poznat Santorini a Řecko, ale na sprosté nakupování. Hamouni.

Celkový dojem:

• Řecko má jedny z nejhezčích moří, co jsme zatím viděli. Karibik není tak různorodý a ani Sardinie se svými krásnými vodami není tak čistá, jako zdejší moře.
• Pokud chcete někam na pláž, stačí si jen vybrat styl, který máte rádi a určitě nějaký z ostrovů bude vyhovovat. Řecké ostrovy velmi slunečné, málo tam prší, na většině z nich příjemně fouká. Také lze vybírat mezi ostrovy s plážovými středisky nebo spíše ostrovy zarostlé stromy a olivovníky.
• Do Athén a okolí se prý Dvojka zkusí ještě někdy vrátit. Památek je tam hodně a rozhodně je co objevovat. Díky blízkosti přístavu Pireus a rozvinuté vodní dopravě se asi mrknou i na další ostrovy na šnorchlování nebo potápění. Jo, holt to nejsou plážáci.
• Pokud si chcete užít Itálii, možná by stálo za to zvážit cestu vlakem na jih – vede po pobřeží a určitě uvidíte víc než z dálnice. Sever Itálie je hornatý a divoký, které ve střední části střídají roviny s Apeninami a na jihu je úplně placato a velmi sucho a teplo.

Dle debaty v autě si myslím, že autem už jižní Itálii nepojedou. To by se muselo stát něco hodně divného, aby se toto opakovalo. Nakonec – Češi s Řeky historicky spolupracovali už za dob komunismu a dají se u nás koupit jejich výrobky. Tak proč se tam vláček autem. Co se týká jižní Itálie, to není nic pro naši Dvojici – ti by se tam asi upekli.

Cena: k nezaplacení:

• Ubytování v Bari v Kali B&B u Manuela na 3 noci (doporučujeme): 417,-EUR
• 2x ubytování v DB Hotel Verona: 224,-EUR
• Lodní ubytko v Aurea Suite + poplatky před slevou 3 646,- EUR (sleva 304,- EUR za členství a věrnost k cestovce – děkujeme)
• Výlety 603,-EUR
• Benzin (cca 220litrů) cca 430,- EUR
• Dálnice Rakousko 18 + 24 EUR (známky a Brenner)
• Mýtné Itálie cca 2x 80,-EUR
• Pokuty: zatím žádné
• Nákupy… to snad nikdo nebude počítat. Nejdražší, co si pamatuji, tak byla zmrzlina za 4,50 EUR na lodi.